Jak na věc


amer. herec richard gere.

Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

    Nepřirozeně vysušená kůže hrdinčina mrtvého dědečka je tím nejméně lidským tělesným povrchem zobrazeným ve filmu. Pokožka připomínající figurínu z domu hrůzy, ze které navíc hrdinka odlomí jeden prst, dovádí proces proměny těla ve věc k dokonalosti. Naproti tomu sekvence soulože, kterou první segment vrcholí, překypuje pohybem a barvami. Je snímaná podobně monstrózním stylem jako pasáž mučení – sledujeme prohýbající se fragmenty ženského těla a slyšíme opět jen tlumené vzdechy nedávající niternému prožitku možnost projevit se navenek. Scéna je navíc vyvedena v sytém barevném tónování upomínajícím na Suspirii, která umocňuje halucinační efekt celé pasáže.
    Právě motiv těla vymaněného z jemu předepsaného smyslu, případně spontánně tvořícího nové významy, je ústřední pro tvorbu nejosobitější figury senzualistické kinematografie, režisérky Claire Denis. Nejčastějším příkladem, který se opakuje ve většině jejích filmů, je barva kůže postav, která vyznačuje jejich příslušnost k většině, případně status cizince či přímo vetřelce./7 S tělem prozrazujícím víc, než chce, pak operují význačné taneční scény přítomné v řadě jejích snímků. Vnějškovou podobnost s Amerem pak lze spatřovat v angažování fyzicky výrazných herců (tuto linii sledují i nové francouzské krváky, např. Á l’interieur s Beátrice Dalle, a konečně i Fulciho filmy) a také nerozlišitelnost mezi tím, které záběry zprostředkovávají vnímání vnějšího světa a které jsou fantazií či vzpomínkou některé z postav. Filmy Claire Denis ale skrze tělesnost zkoumají především emoce v jejich neurčitosti a konfuznosti, přičemž ústředním naladěním její tvorby je melancholická touha.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00