Jak na věc


běžet - přidavné jméno slovesné

Jak se rozcvičit bez rozcvičení

    Poznáte to podle pocitů, které při běhu prožíváte, respektive podle toho, jakým pocitům se nejvíce ty vaše pocity při běhu, přibližují těm popsaným v této tabulce. Nejvíce se při tom soustřeďujte na váš dech a pamatujte si že tempo vašeho běhu určuje váš dech, naučte se s ním pracovat, tak se naučíte spolupracovat s vaším tělem, vnímat skrze svůj dech řeči svého těla a rozumět tomu, co vám vaše tělo ohledně intenzity jakou běžíte, jdete, plavete, jedete na kole, říká.
    Nejnověji do češtiny přeložený román izraelského spisovatele Davida Grossmana, kterého není třeba českému čtenáři blíže představovat, se dá charakterizovat jedním slovem jako plynutí. Ti, kteří znají jeho – pro izraelskou společnost stěžejní – román Viz LÁSKA, budou asi překvapeni zcela jiným stylem, nekomplikovaným a výpravným, kterým román Mít s kým běžet začíná. „Po ulici peláší pes a za ním běží chlapec.“ Grossman hned na prvních stránkách svého románu jasně vystihne atmosféru příběhu (který se z velké části odehrává v Jeruzalémě), základní zápletku (pes z první věty příběhu se zaběhl a chlapec, který přes léto pracuje na radnici, dostal za úkol najít jeho majitele) i všechny důležité postavy.


nejčtenější články za poslední týden

    Je paradoxní, že lidé, kteří jsou v Grossmanově knize představeni jako nějakým způsobem postižení, bez tváře, bez podoby, svoji lidskou podobu a svobodu získávají, lépe řečeno si ji tvrdě vybojovávají, zatímco ti krásní a spořádaní jsou jen „marionetami“, o nichž Tamar na ulici zpívá. Asaf popsal Tamařiny rodiče takto: „Když schůzka s nimi skončila, byl celý zpocený a vyčerpaný. Pomýšlel na to, že se vrátí domů a znovu se osprchuje. K tomuhle nutkání neměl sebemenší hmatatelný důvod – setkal se s dvojicí velmi spořádaných, dobře oblečených, upravených lidí, o trochu mladších než jeho rodiče, mnohem vzdělanějších než oni. Velmi racionálních“ (s. 360).
    Mít s kým běžet je jistě kniha, která by se v knihovnách měla objevit v oddělení „pro mládež“: prostředí jeruzalémské ulice, temný stín drog, který se nad ní vznáší, hledání vlastního místa na světě a euforie první lásky, to jsou témata, která primárně právě k mládeži směřují. Mladého čtenáře si Grossman může získat také svoji vírou v něj, v jeho odvahu vyjít ze sebe i ze světa konformity, zároveň však ani neodsuzuje, ani nemoralizuje. Jeho postavy mladých pouličních umělců nejsou jen loutkami teenagerů, jak si je představuje starý spisovatel. Žijí také díky překladu Jindřicha Vacka, který převedl místy argotickou mluvu jeruzalémské ulice do češtiny. Zároveň se však Grossmanovi podařil výjimečný krok, kterým poměrně úzkou skupinu mladých čtenářů přesahuje (podobně jako se to podařilo Craigu Thomsonovi v grafickém románu Pod dekou) a dotýká se velmi povědomých věcí, na které jsme ani my, „dospělí“, ještě tak úplně nezapomněli.


Grossman, David Mít s kým běžet

    Až si odbudete všechny předzávodní záležitosti (obléknete se do závodního, včetně připnutí čísla (bez toho se nedostanete do startovního koridoru), odevzdáte baťoh se svým oblečením do úschovny, po desáté vystojíte frontu na TOIku, vypijete poslední lok vody či ionťáku, sníte banán či co jste si připravili jako poslední svačinku k jídlu, abyste pak na trati netrpěli hladem, a najdete svůj závodní koridor (máte jej napsán na startovním čísle), tak nestůjte v davu jak balík, ale hýbejte se, poskakujte, i tak se dá zahřát a rozdýchat.
    Takže už víte, jak máte vystartovat, jenom pro upřesnění – to snížené tempo držte alespoň první tři kilometry, pak pomalu zrychlete na své závodní tempo. Po zdárném rozběhnutí nepodlehněte pocitu, jak se vám krásně běží, a že je to dnes na zlomení rekordu. Vydržte alespoň do 15. km v tempu, jež máte natrénováno a teprve pak, pokud ještě stále budete mít pocit, že překypujete silou, to rozbalte. Do cíle sice „zbývá už jen 6 km, ale i během nich se dá ještě hodně z času stáhnout, ale i ztratit, to platí hlavně pro ty, co nedbali výše uvedených rad a mají za to, že jsem příliš oparný.
    Kniha Mít s kým běžet plyne v rytmu běhu Asafa a Dinky, napínavé tempo zmírňuje jen při pouličních vystoupeních Tamar v textech písní, které zpívá, a graduje ve chvílích, kdy se příběhy jednotlivých protagonistů přibližují či slévají do jednoho proudu.


seriál Nastudujte si před tím, než se postavíte na start půlmaratonu

    Když už jsem vám prozradil, jak máte běžet v úterý, tak přidám i zbývající dny do závodu. Ve středu si dejte lehce 30 – 45 minut (50 – 75% TF max), ve čtvrtek volno (ze čtvrtka na pátek se také snažte jít co nejdříve spát, je to noc, která vám pro vlastní závod dodá nejvíce síly, ta poslední před startem už stejně nebude stát za nic). V pátek se rozcvičte, jak jste před závodem zvyklí a v sobotu na to vlítněte, tedy dle výše uvedených rad.
    Jen zdánlivě hovořím v těchto dvou větách o tomtéž. Je totiž velký rozdíl, pro jaké tempo se před závodem rozhodnu a tím, na které jsem trénoval. I když půlmaraton je kratší než jeho celý brácha, dá člověku i tak dost zabrat.
    „Tahle Tamar byla tak… Marně hledal příhodné slovo. Tak chytrá, jistě. Ale taky smutná, a moc, a nedělala si sebemenší iluze. Dívala se pravdě do očí. Netrpěla tím běžným smutkem, jaký znal i on, třeba když prohrál Ha-poel nebo když on sám dostal špatnou známku. Tohle byl smutek úplně jiný, jako smutek velmi starých lidí, kteří o životě vědí už všechno. Tenhle smutek čas od času zakusil v krátkých záblescích i Asaf, nedokázal ho však popsat slovy a raději se o to ani nepokoušel, protože když něco vyjádříte slovy, zůstane to už navždy jako ortel, který nad vámi vynesli“ (s. 253).


Jak poznáte bez měření tepové frekvence, na jakých hodnotách TF se běžíte?

    Jistě, mnohého z vás napadne, proč, když celou dobu vám říkám, že je lepší řídit svůj trénink podle tepové frekvence, vám najednou říkám, že se máte orientovat podle tempa? Potíž je v tom, že v důsledku předstartovní horečky, nervozity, jak to zvládnu a množství vyplaveného adrenalinu již před startem bude vaše tepová frekvence někde jinde, než jste u ní zvyklí. Není neobvyklé, když je o 10 – 15 tepů vyšší, takže řídit se podle ní vám nepomůže, to byste šli i tam, kde již obvykle běháte. Takže, až poběžíte svůj vylaďovací trénink na půlmaraton, většinou jej doporučuji běžet v úterý a to ve formě 2 – 3 km volně (50-70% TF max) – 5 km (85% TF max – tempo pro půlmaraton) – 1 km volně (70 – 50% TF max), tak se mrkněte, jakým tempem (jakou rychlostí) běžíte ten prostřední úsek a vlastní půlmaraton pak na prvních 3 kilometrech rozeběhněte o 10 vteřin na kilometr volněji.
    Nesnažte se dohnat ztrátu, kterou vám ukázala časomíra na startu, pro vás je důležitý váš reálný čas, ten vám řekne, jak dlouho jste skutečně běželi, oficiální čas sice rozhodne o vašem umístění, ale je lepší vůbec doběhnout než kvůli přílišným ambicím podlehnout, a cíl vůbec nevidět.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Oproti románu Viz LÁSKA, který je rozdělen do čtyř částí, na první pohled velmi nesourodých, a jenž se ve čtvrté kapitole rozpadá do prostých slovníkových hesel a je plný rozmanitých románových postav, je hned z prvních vět zřejmé, že Mít s kým běžet je příběh, který jako řeka pramení z oné první věty o psovi a chlapci a plyne ke svému rozuzlení. V první větě poznáváme důležité postavy: chlapec se jmenuje Asaf, pes Dinka. Záhy se také dozvídáme, že Grossmanův rychle ubíhající příběh plyne ve dvou časových proudech: prvním z nich je zběsilý běh Asafa s Dinkou, druhým – v čase o měsíc posunutým – je příběh mladé dívky Tamar, která se (z nám neznámých důvodů) dostala na ulici. Právě Tamařina zaběhnutá fenka, která přivázaná za provaz k Asafovu zápěstí ve vší své zvířecí zuřivosti a zoufalství Tamar hledá, je pojítkem mezi těmi dvěma. Mít s kým běžet je tedy příběh o hledání, nejen o hledání někoho blízkého (někoho, s kým se dá běžet, přestože nevíte, k jakému cíli směřujete), ale na rovin
    Dinka běží s Asafem doslova po stopách Tamar. Na této cestě potkává její přátele: Theodoru, starou mnišku s tváří dítěte, která už padesát let nevyšla z kláštera, chlapce Stiastného, který žije jen s jednou polovinou obličeje, Leu, jejíž tvář se pod hlubokými jizvami ztrácí zcela. V Grossmanově knize jsou vlastně dva typy postav. První z nich představují Asaf, Tamar nebo Theodora, ambivalentní, plní vnitřních rozporů a běsů – neklidní, pochybující a hledající vlastní integritu. Na druhé straně stojí celá masa konformních, spokojených a nepochybujících lidí, jako je Asafův přítel Roi nebo Tamařini rodiče, kteří jsou si sebou tak jistí, že nemají žádnou potřebu hledat pod povrchem spořádaných vztahů vřelost či opravdovost a o nichž Tamar napsala do deníku:


Proč se řídit tempem a ne tepovou frekvencí

    „Někdy si říká, že možná existuje svět […], kde lidé ráno odcházejí do práce nebo do školy a večer se každý vrací do jiného domu, a tam, v tom jiném domě, každý jako by hrál svou roli, roli ,táty‘ nebo ,mámy‘ nebo ,dítěte‘, ,babičky‘ atd. A celý večer si tam povídají, smějí se, jedí, hádají se, společně se koukají na televizi a každý se chová tak, jak mu velí jeho role. Pak jdou spát a ráno vstanou a zase jdou do práce a do školy a večer se vracejí, ale tentokrát do jiného domova, a tam všechno začíná znova. Táta je tátou jiné rodiny, malá holka je holka v jiné rodině, a protože přes den zapomenou, co se dělo večer předtím, pořád jim připadá, že jsou doma, v tom správném domově. A tak to jde celý život“ (s. 250).
    Jak jsem napsal, po proběhnutí startovní čárou neplašte, nenechte se strhnout davem, jste přeci člověk, ne stádní zvíře, máte své emoce pod kontrolou, vyběhněte zhruba o 10 vteřin pomaleji, než chcete běžet celý závod, respektive o 10 vteřin pomaleji, než je tempo, na něž jste trénovali, že závod uběhnete.
    Tamar, jejíž příběh začal o měsíc dříve než ten Asafův, má náskok nejen časový. Šestnáctiletá dívka s hustou hřívou vlasů prochází na začátku knihy rituálem, hrůzným a očistným, který je branou do mytického podsvětí, symbolizovaného jeruzalémskou ulicí. Právě do ní se vydává hledat – co nebo koho přesně, však nevíme.


Jak běžet půlmaraton, abyste si to užili a zaběhli nejlepší čas, jakého jste schopni

    Problémem velkých ½ maratonů a maratonů je, že se před ním (pokud nejste zrovna VIP běžci, kteří mají jisté místo na startovní čáře), nemůžete pořádně rozcvičit, tak jak je většina z běžců zvyklá z menších závodů. Tedy můžete, ale toto rozcvičení pak dlouhým stáním na startu zcela pozbývá své funkce. Spíše, než aby vám prospělo, vám odvede zbytečně síly, které pak můžou při vlastním závodě chybět.
    Po zaznění startovního výstřelu, s nímž spustí tóny Smetanovy Vltavy, se vydejte s davem vstříc startovní čáře. Netlačte se, nesnažte se protlačit co nejrychleji k ní, abyste už už vyběhli, ale naopak zklidněte hormony, užijte si tu atmosféru a až kýženou startovní čáru protnete, tak v klidu, opakuji v klidu, vyběhněte.

Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00