Jak na věc


divoká kachna na víně recepty

obnovená premiéra a slavnostní otevření divadla

    Ibsenova Divoká Kachna ve své původní verzi představuje klasickou severskou depresi. Naštěstí Bezruči vynechali všudypřítomný lezavý a děsivě bílý sníh, místo kterého české publikum oslovila stylizace deštivého podzimního počasí. Atmosféru pak dokresluje i kostýmní přehlídka, která v duchu tragikomedie krásně předvedla rodinné a duševní stavy postav. Ano, četli jste správně slůvko tragikomedie. S originalitou sobě vlastní totiž Bezruči vkládají do zdánlivě absolutně vážných situací, které v Ibsenově díle neustále zavání katastrofou, humorné, přesněji řečeno úsměvné prvky a stimuly. Ovšem nečekejte, prosím, že se budete smát na celé kolo. Za dvě hodiny představení se v sále ozve jen prámalo vln smíchu, ale to není ani trochu na škodu. Úsměvné motivy ( ,,lampičková hra“, všudypřítomná vajíčka, přehnaně vyhraněné přechody emocí) vám mají jen dát ulevit, protože dusivá atmosféra zbytku hry nenechává prostor pro nádech.
    Ze tmy se noří nevítaný host – nepřítel klidu, rodinné přízraky z mrtvých procitají, v podkroví domečku pro panenky kdáká pták. Pravda je směšná a revolver nabitý. Lov může začít.
    Na vodě kachnu nadnáší vzduch. Ten se drží mezi peřím a krycí pera vzduch zadržují. Spolu s tukovým vakem pod kůží zabraňuje uzavřená vzduchová vrstva, aby kachna vychladla.


Myslíte si, že s pravdou člověk opravdu nejdál dojde?

    V mžiku se odhaluje dramaturgicko-inscenační klíč a režijní záměr, patrně kontrastní a kontrapunktický k niterné psychologizující povaze Ibsenova textu. Je jím vyhrocené a důsledné zgrotesknění a s ním související zpřeházení proporcí. Rozměry se mění především směrem k většímu: To, co předkládá Ibsen v náznaku, malé a subtilní, Mikulášek směle nafukuje do rozměrů vzducholodí. To, co se postavy úzkostlivě snaží ututlat a zamést pod koberec nebo alespoň snesitelně přebarvit a navonět (ať už kvůli okolí nebo sami pro sebe), ukazuje ostentativně, nepřehlédnutelně a nahlas. Z údajných komárů se oprávněně dělají velbloudi, schovávaným faktům je navrácena jejich velikost a tíha, a navíc se po letech vytěsňování vše ,,po zásluze“ násobí.
    Jan Mikulášek si s Henrikem Ibsenem poprvé potykal inscenací Hedy Gablerové v Národním divadle moravskoslezském. Navzdory nedlouhému uvádění byla umělecky vysoce ceněna, a tak se není co divit, že byl režisér k interpretaci severského klasika záhy vyzván podruhé. Ibsenova Divoká kachna je reprezentantem dramatikova symbolistního období; jako ve většině Ibsenových her je v ní více k domýšlení než explicitně vyřčeného. Její postavy žijí ve světě, ve kterém je jednodušší a výhodnější nemluvit pravdu, kličkovat a zastírat. Konspirační a kamuflážní jádro se vylouplo hned v úvodním obraze: na večeři u továrníka Werleho (Norbert Lichý) se v potemnělé místnosti osvětlované jen lampičkami schází bizarní společnost; kostýmní stylizací a se zběsilou hudbou v závěsu nepřehlédnutelně odkazující ke groteskně mafiánským snímkům Quentina Tarantina.


2 x Henrik Ibsen podle Jana Mikuláška

    Ani o žánrové čistotě inscenace nemůže být řeč – rozpoutaný sled událostí, které jsou samy o sobě komické, spěje k nevyhnutelné tragédii. Záplavě nápadů budících smích dominuje zvětšování důležitých rekvizit – kachna vyplňuje téměř celý dům, herci si přehazují obří vejce a čtou dopis formátu A3. Zveličením těchto detailů režisér krůček po krůčku rozvádí rodinnou tragédii do obludných groteskních rozměrů. LOVEcká sezóna v Divadle Petra Bezruče začala Divokou kachnou úspěšně a její první inscenaci lze označit slovem zásah.
    Říše: živočichové (Animalia) / Kmen: strunatci (Chordata) / Podkmen: obratlovci (Vertebrata) / Nadtřída: Čtyřnožci (Tetrapoda) / Třída: ptáci (Aves) / Podtřída: Praví ptáci (Ornithurae) / Nadřád: letci (Neognathae) / Řád: vrubozobí (Anseriformes) / Čeleď: kachnovití (Anatidae) / Rod: kachna (Anas) / Druh: Kachna divoká (Anas platyrhynchos)


fotografie ze zájezdu do Plzně 2010

    Pach spáleného peří se nese představením sice jako nahodilý artefakt, ale právě tato nehoda v Plzni dokonale vystihla dusivě bezútěšnou atmosféru Divoké kachny na ostravský způsob. Další ibsenovský produkt z kuchyně Jan Mikuláška má všechny znaky jeho režijního rukopisu. Ten připálený opeřenec ani nemá být moc poživatelný, řekl bych, že cílem bylo spíše, aby vám tu a tam některá kůstka uvízla v hrdle. Přesto možno šéfkuchaři složit poklonu jako mistrovi svého řemesla. Namíchal své nechutné ingredience s velkým citem pro ibsenovské téma, jež za stošestadvacet let čelilo již mnohým výkladům, a jemuž aktuálně hrozí jistá obehranost. Určitě však ne takto, je-li traktováno s takovým souzněním s vnitřní ideou díla. Míra ikonoklasmu je u Mikuláška velká, ale text je přitom jen důsledně domyšlen, jeho existenciální rozměr, latentně v díle přítomný, je neomylně vyhmátnut, dramatizován, zvětšen pod lupou a nasvícen bizarním světlem, jež původní rysy karikuje i znetvořuje až do obludně groteskníc
    V práci herců se tento princip uplatňuje na první pohled schematickým a loutkovitým projevem. Řeč i gesta jsou krajně konkrétní, jednoznačná a nezpochybnitelná. Charaktery jsou zkarikovány bezmála k strojové jednobarevnosti, kterou by bylo možné označit jako pouhé studentské markýrování; je ale až s podivem, že tato velká deformace nemá za následek rozbití mnohovýznamového ducha textu. Naopak, protože je zdůvodněna hlubokým odkrytím myšlenkového světa jednotlivých postav a celé ideové struktury hry, prolínají se Ibsen a Mikulášek v akordu i v kontrapunktu.
    Nastudování Divoké kachny v Divadle Petra Bezruče vykazuje mnohé znaky pro inscenace Jana Mikuláška typické jako hravost, procházející všemi složkami, zcizování, ironizování, výrazná stylizace a použití filmových postupů. Herci střídají psychologicky motivované postupy se záměrně přehrávaným patosem a ironickým odstupem od role.


Kachna divoká (Anas platyrhynchos)

    Osobně Divokou kachnu moc rád nemám. A dokonale mi ji znechutil guru pražské divadelní obce Jan Nebeský v Divadle v Dlouhé, který nevěda si s ní rady, inovoval rodinnou tragédii tak, že děti nechal hrát babičkami a rodičovskou generaci dětmi. Pražští kolegové padali na pozadí štěstím míníce, že tolik invence ještě neviděli.
    Samice snáší nejčastěji 9–13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Občas se stává, že do hnízd kachny divoké nakladou vejce i jiné druhy kachen, nebo i dokonce bažant obecný.
    Kachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích. Hnízdo bývá na nejrůznějších místech. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba je jen záležitostí kachny.


Divoká kachna – Vildanden

    I přes humorné vložky je při odchodu člověku těžce. Ibsenovo dílo umí i po 120 letech ukázat, že lidská chyba se může až příliš snadno stát nenapravitelnou a snad na každém kousek té pravé severské deprese ulpí. Je to však ta správná míra, to nepopsatelné fluidum, které bychom si měli z divadla odnášet pokaždé. Divoká kachna je skvěle ztvárněná a výborně upravená hra, jež využila potenciál své předlohy beze zbytku. Bez pocitu viny, že by toto mohlo vyznít jako reklama, doporučuji Divokou Kachnu zhlédnout. V rámci sychravého podzimu je návštěva Divadla Petra Bezruče a následná cesta v neutichajícím dešti domů dokonalá ukázka tematického večera.
    Divadelní publikum po celém světě dokázalo ztotožnit sebe i lidi ze svého blízkého okolí s postavami těchto her. Rozvinul analytickou techniku, kdy se divák dozvídá minulost děje a hrdinů dramatu postupně a přirozeně v dialozích. Útoky na konvenční hodnoty, uvěřitelně propracovaná psychologie postav, blízká společenská témata nebo jednoduchý jazyk z něj hned po Tolstém udělaly největšího žijícího spisovatele konce devatenáctého století.


Norská kachna na moravském víně

    Norbert Lichý jako továrník Werle a Tomáš Dastlík coby jeho syn Gregers zaujmou svou úvodní konfrontací, ze které lze vyčíst rozporuplný vztah této dvojice zapříčiněný kromě jiného tím, že jablko padlo opravdu daleko od stromu. V této scéně se dvojice navzájem nasvěcuje mobilními stolními lampičkami a posléze s nimi, respektive jejich světlem, šermuje. Čtrnáctileté slepnoucí děvčátko, jehož skutečným otcem je nebo alespoň může být továrník Werle, hrála Tereza Vilišová. Většinu času snižuje svou tělesnou výšku klečením či posedáváním na zemi, přičemž důležitým atributem Vilišové je panenka bez hlavy. Hrůzná hračka je vlastně svého druhu loutkou; herečka jí propůjčuje svou hlavu, často se za ni také schovává. Jejího formálního otce, stále více nervního fotografa, hraje Jan Vápeník. Vápeníkův Hjalmar Ekdal kmitá mezi polohami (sebe)uklidňujícími s explozivními. Starý plukovník Ekdal Přemysla Bureše je široce rozkročeným, přesto velmi vratkým opilcem s výraznými licousy, které nápadně přip
    Analogicky se dá říci, že zdařilost Mikuláškových inscenací (nebo máme říkat Mikuláškových a Cpinových inscenací?) závisí do velké míry na tom, s kým se v divadle, kde právě hostuje, potká. Je to logické, za dobrým divadlem stojí vždy sehraný tým, zcela v duchu věty, kterou Marek Cpin řekl v rozhovoru pro časopis Rozrazil: „Všechny složky by měly být na stejné úrovni.“
    Známým a nesmírně zajímavým jevem je imprinting (vtištění) vylíhlých kachňat na prvního živého tvora, kterého vidí a který pak pro ně představuje po celý život schéma rodiče nebo sexuálního partnera. Nejcitlivější období je osmá až dvacátá hodina života, kdy si vtiskává podobu matky, kterou se může stát slepice, ale i člověk, nebo dokonce i pohybující se neživý předmět.
    Od roku 1946 se u nás Divoká kachna uváděla celkem pětkrát. Mezi nejzajímavější provedení patří režie Ivana Rajmonta v Národním divadle a Jana Nebeského v Divadle v Dlouhé.


plakát k představení divoká kachna

    V Divadle Petra Bezruče začala LOVEcká sezona a první na mušce se ocitla Divoká kachna. Terčem pozornosti diváků sledujících jevištní ztvárnění Ibsenova textu se stala především opulentní dekorace vtěsnaná do nevelkého kvádru a světlo fungující jako ústřední vyjadřovací i symbolický prostředek. Výraznou stylizací, zveličením trapnosti a efektivním zcizováním se Bezruči trefili do černého.
    Henrik Johan Ibsen se narodil roku 1828 v rodině obchodníka Knuta Ibsena (později měl ještě čtyři mladší sourozence) v malém přístavním městě Skien. Když bylo Henrikovi šest let, jeho otec zkrachoval a od té doby žila celá rodina v nuzných poměrech. Od mládí Ibsen čelil pomluvám, že je nemanželským dítětem (Hlavní postavy v Ibsenových pozdějších hrách často odrážejí jeho rodiče. Témata většinou souvisí s finančními problémy.) Mladý Henrik chtěl být malířem, ale byl poslán jako učeň k lékárníkovi, který však taky brzy zkrachoval. Pak nastoupil Ibsen cestu osamělého sebevzdělávání. Dostal se na univerzitu v Kristianii (dnešní Oslo), ale studovat nezačal a živil se postupně psaním komentářů, poezie, kritik a později i divadelních her.


Hledání pravdy a svobody s kachnou a výstřelem

    Jan Mikulášek si v případě inscenování klasiky zřídkakdy odpustí nějakou hudební či pop-kulturní citaci. Nyní do nového kontextu dvakrát položil zvukový záznam z notoricky známých Krkonošských pohádek, kromě zmíněného závěru zvukový záznam Trautenberkova láteření a hromování nad čeládkou, po níž se žádá, aby umlčela Krakonošovu sojku. Úsměvné až banální pohádkové téma se v tomto místě – po svém – překvapivě sešlo s Ibsenovou metaforou postřeleného vodního ptáka a zmarněného lidského života. Ostatně jako celá Mikuláškova inscenace se severským bardem.
    Ústředním tématem Divoké kachny je pravda versus lež. Ibsen však pravdu nepovažuje za jediné správné východisko, naopak ji relativizuje možnými následky, které může mít zaslepené lpění na ní. Tím staví konkrétní lidský život nad obecně platnou morálku. Všechny postavy Divoké kachny, kromě nevinné Hedviky, něco tají, zamlčují a předstírají. Dokonce i posel pravdy - Gregers, který se cítí jako spasitel rodinného štěstí Hjalmara Ekdala a ve skutečnosti svým jednáním zapříčiní tragický konec hry, se nechce vyjádřit ke své minulosti.


U Bezručů zahájili lov na Divokou kachnu

    Dech beroucí divadelní inscenace, po které si publikum na závěr představení může ruce utleskat (tak tomu alespoň bylo na plzeňském festivalu Divadlo letos v září), aby dalo divadelníkům najevo, že tohle byla trefa do černého, se nerodí každý rok. Ibsenova Heda Gablerová, kterou v ostravském Národním divadle zrežíroval v loňském roce Jan Mikulášek, patří právě k těmto vzácně povedeným počinům, nad nimiž se tají dech. Ibsen se zřejmě mladému režisérovi dostal pod kůži (nebo to bylo spíš naopak?), protože ten se k zádumčivému seveřanovi v letošním roce vrátil režií Divoké kachny, kterou připravil se souborem Divadla Petra Bezruče.
    Potemnělé jeviště osvětlují stolní lampy, které před sebou mluvčí střídavě rozsvěcují. Problikávání světelných zdrojů evokuje jasné ostrůvky pravdy v tmavých vodách lží, v nichž se Hjalmar utápí. Do Gregersova příchodu Hjalmara plně zaměstnávala práce ve fotografickém ateliéru. Jeho manželka Gina i dcera Hedvika mu mnohdy pomáhaly s retušováním. Hjalmar však netušil, že se v jeho okolí retušovalo i něco jiného než fotografie.
    Ibsen je autorem, který výrazně ovlivnil podobu současného dramatu. Teoretici o něm hovoří jako o otci moderního respektive realistického dramatu. Jeho hry dodnes tvoří podstatnou část repertoáru divadel po celém světě. Tvrdí se, že je druhým nejuváděnějším autorem hned po Shakespearovi. Změnil nejen divadlo, ale také sociální myšlení pro několik dalších generací. Tématem jeho her je svoboda jedince, jehož individuální vědomí je nadřazeno požadavkům společnosti.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00