Jak na věc


jatka vojenice cz

Vital hotel a restaurant Villa Ritter

    Všímáte si na ulici těch podivných existencí, co tráví většinu života ve stánku s panákem tuzemáku v ruce? Tak přesně takoví lidé, u nás se jim říká ožungři, dělali na bourárně, tedy bourali přivezené půlky krav a prasat a dělali z toho ty kousky, co jdou do supermarketů. Jednou jsem byl svědkem toho, jak se jeden z těchto lidí opil a vymočil se přímo v provozu na zem. Opravdu nebyla nouze o podnapilé lidi na pracovišti. A také nebyla nouze o schované flašky alkoholu na záchodě. A ten nejhorší z nich, který měl již bílou kůži na prstech od toho, jak zanedbával hygienu, se staral o čištění provozu. Kolovala o něm historka, že chodil 14 dní s výkalem na kalhotách, a já jim to naprosto věřil. Tento chlápek, kterému právem přezdívali plesnivý sýr a který měl vzezřením velmi blízko k bezdomovci, byl ten vyvolený, kdo se měl starat o to, aby se v provozu neobjevily škodlivé bakterie.
    Myslíte si, že úřady zajímal nějaký hygienický stav věcí? Když chodila „paní doktorka“ na kontrolu, vždy dostala velký pugét, všichni na ni byli nejmilejší z milých a vždy odcházela s krabicí výslužky. Hned jste poznali, že má přijít, protože místo obvyklé vulgární buzerace s vámi mistr jednal slušně.


KDYBY JATKA MĚLA STĚNY ZE SKLA...

    A co pracovní podmínky či práva pracujících v bourárně? O víkendech se pracovalo takzvaně načerno. Kdo se nahlásil a přišel, dostal peníze na ruku. Měl jsem naděláno spoustu přesčasů, jeden den jsem pracoval 14 hodin. Když jsem nakonec dostal výplatu, prozíravě přes okýnko do ulice, nedostal jsem za přesčas ani korunu. A myslím, že podobně na tom byli všichni pracující v této firmě. Manažeři a šéfové měli drahá auta a zbytek ať si dělá, co chce. Žádný ohled ke zvířatům, natožpak k lidem. A jedna taková perlička, chodil jsem asi týden čistit lesní cestičky do soukromého lesa, pana majitele jatek. Bylo to jak z pohádek, kdy chodíte s hráběmi a dáváte pozor, aby milostpán při lovu nešlápl na větvičku. Hotový Botostroj. Jaký má asi majitel jatek vztah k lesní zvěři?
    Po čase, když jsem šířil historky z jatek, se ke mně od přítele dostaly zajímavé materiály. V jistém provozu na zpracování kuřat v Uherském Brodě měli vypouklinu s dírou v podlaze, což jim udělalo takovou malou jeskyňku. To by nebylo nic tak špatného, ale bylo to na tak hloupém místě, že tam občas spadl kousek masa a nešel vytáhnout. Po pár letech, když ta vypuklina s dírkou hodně smrděla, zavolali firmu, ve které pracoval můj kamarád. Vypouklinu odřezali a málem se u této práce pozvraceli. Odkryli biomasu, která několik let hnila v podlaze a každý den byla živena novým materiálem. Z toho samého provozu jsem měl také informace od kamarádky, která balila kusy kuřat. Červi byli údajně podle logiky tamějších pracovníků vítaným obsahem prsních řízků, neboť aspoň řízek víc vážil. To se pak člověk nediví, když potká spřízněnou duši, která odmítá konzumaci masa, právě po brigádě v takovém provozu. Naprosto to chápu.


Pracoval jsem v jatkách, dnes maso nejím

    Přinášíme osobní výpověď bývalého pracovníka jatek v Uherském Hradišti. Jednalo se o provoz, kde se manipulovalo s již mrtvými zvířaty. Pokud jste také zažili něco, co by mohlo běžné spotřebitele nebo ochránce zvířat zajímat, velmi rádi poskytneme prostor vaší zkušenosti (bez nutnosti uvádět skutečné jméno, rádi si však ověřujeme skutečnou identitu přispěvatelů). Kontaktovat nás můžete na e-mailu info@soucitne.cz.
    Na velmi viditelném místě byly vyvěšeny jasné návody s asi třinácti procedurami, které se měly nutně udělat každý den. Z důvodů úspor (a možná i lenosti jistých lidí) se dělaly procedury jen dvě. Údajně se dělaly hlavně proto, že jisté bakterie mají tendenci se objevovat velmi rychle tam, kde se rozkládá maso. Takže se dělalo jen to nejnutnější.
    Přesto všechno jsem ale vděčný za šanci pracovat na jatkách. Když člověk tlačí půlku prasete a zírá do vypíchnutých očních důlků, začne přemýšlet nad tím, co vlastně jí. Najednou to nebyly anonymní naporcované kousky masa z obchodu. Tlačil jsem před sebou mrtvé tělo, ve špíně, v puchu, a díval se, jako ho zpracovávají agresivní a mnohdy duchem mrtví lidé. Uvědomil jsem si, že mé zdraví se bez masa hravě obejde, když jsem viděl ten rozklad a podmínky při výrobě masa. A dost možná tomu pomohlo i to, že jsem viděl stávat nákladní auto s logem firmy u školní jídelny mé školy. Bylo to logo právě těch jatek, kde jsem pracoval, trochu připomíná čerta.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00