Jak na věc


kafe a cigárko doležalová

Přihlášení k odebírání newsletteru

    Vydání blogových příspěvků Kafe a cigárko se před Vánoci spolu s deníkovými zápisky Ani Geislerové stalo bestsellerem; jistě především díky jejímu účinkování v populární televizní soutěži StarDance. Ačkoli to není první blog, který vyšel i knižně, díky ocenění Magnesia Litera a faktu, že jeho autorkou je momentálně mimořádně populární herečka, ho provází nezvykle velká mediální pozornost. Před ním se ale knižní podoby dočkal například Deníček moderního fotra 1 a 2 (2014, 2015) Dominika Landsmana nebo dvě knihy Barbory Šťastné Šťastná kniha (2013) a Jak jsem sebrala odvahu (2015) podle jejího Šťastného blogu.
    Pak zahlídnu její tvář úplně v růžku,  u světlý hipstersky  oprýskaný stěny. Má samozřejmě šílenej účes, světlounce blonďatou vlnu a má úplně tichýho a hodnýho psa. Je celej takovej krémovej, jako kávová pěna s několika šmouhama skořice. Uf, dosednu si do tohohle tichýho rohu v celý uřvaný kavárně. Zadívám se na ni, vypadá přesně, jako si ji pamatuju z rozhovorů v časopisech a z televize. Jenom má jinej účes, což je o ní známo, že je pořád mění, z týdne na týden.


Doležalová, Marie Kafe a cigárko aneb Historky z hereckého podsvětí

    Bezesporu lepší a vtipnější je druhý typ příspěvků, blogy-fejetony formulované jako herecká hrnečková kuchařka či kapesní průvodce hereckým světem pro začátečníky. V nich Doležalová očima elévky popisuje zákony hereckého podsvětí, typologii lidí, kteří se v něm pohybují, a nepsaná pravidla, jejichž neznalost neomlouvá. Texty mají formu humorných seznamů či zásad, které by si každý nováček měl vylepit na dveře své šatny a učit se nazpaměť. Autorka sestavuje seznamy všech filmařských profesí a jejich specifik; indicií, jak poznat alternativní divadlo a neudělat ze sebe blbce; šesti typů ponižujících telefonátů, které herci zažívají, nebo sedmi typů režisérů s příznačnými přízvisky „vlažňák“ nebo „ošmatávač“. Následují psychologické sondy do duše herce, který se hroutí před premiérou, roste s každým rozhovorem v časopise a v tramvaji si tajně trénuje oscarovou řeč, kdyby náhodou. Podařené jsou také příspěvky „představy versus realita“, v nichž se dozvíme, jak to doopravdy chodí při natáče
    Je to asi čtrnáct dní zpátky, co jsem jela po dálnici a za volantem jsem si přemýšlela o životě. Momentálně mě zaobíralo téma, proč vlastně všechno beru tak vážně. Tak strašně moc vážně, přesně jako všechny ty články na blogu. Kdybych je vydala, mohly by se jmenovat prostě: „Marie Doležalová: Vážně.“ Jenomže bych je nevydala, protože bych se bála toho, že by se mi lidé smáli. Bere se vážně, považuje se za spisovatelku, je trapná.  Věděla jsem, že kdybych chtěla, vydá mi to několik vydavatelství, ale jen proto, že Kafe a cigárko mi udělalo nálepku. Nabídky mám, ale kde vzít jistotu, že to je něco, co vlastně někoho zajímá?


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00