Jak na věc


kafe a cigárko doležalová

Doležalová, Marie Kafe a cigárko aneb Historky z hereckého podsvětí

    Pak zahlídnu její tvář úplně v růžku,  u světlý hipstersky  oprýskaný stěny. Má samozřejmě šílenej účes, světlounce blonďatou vlnu a má úplně tichýho a hodnýho psa. Je celej takovej krémovej, jako kávová pěna s několika šmouhama skořice. Uf, dosednu si do tohohle tichýho rohu v celý uřvaný kavárně. Zadívám se na ni, vypadá přesně, jako si ji pamatuju z rozhovorů v časopisech a z televize. Jenom má jinej účes, což je o ní známo, že je pořád mění, z týdne na týden.
    Je to asi čtrnáct dní zpátky, co jsem jela po dálnici a za volantem jsem si přemýšlela o životě. Momentálně mě zaobíralo téma, proč vlastně všechno beru tak vážně. Tak strašně moc vážně, přesně jako všechny ty články na blogu. Kdybych je vydala, mohly by se jmenovat prostě: „Marie Doležalová: Vážně.“ Jenomže bych je nevydala, protože bych se bála toho, že by se mi lidé smáli. Bere se vážně, považuje se za spisovatelku, je trapná.  Věděla jsem, že kdybych chtěla, vydá mi to několik vydavatelství, ale jen proto, že Kafe a cigárko mi udělalo nálepku. Nabídky mám, ale kde vzít jistotu, že to je něco, co vlastně někoho zajímá?
    Váhám, jestli mám bejt až tak moc nadšená, ale nakonec se rozhodnu, že budu a dám jí to najevo. Jsem naprosto nadšená z toho, že tady vymýšlíme další knihu. Že mi odepsala, že jsme se sešly a že by do toho šla. Klidně mě poslouchá a na moje složitý vysvětlování s úsměvem přikyvuje.


Přihlášení k odebírání newsletteru

    Bezesporu lepší a vtipnější je druhý typ příspěvků, blogy-fejetony formulované jako herecká hrnečková kuchařka či kapesní průvodce hereckým světem pro začátečníky. V nich Doležalová očima elévky popisuje zákony hereckého podsvětí, typologii lidí, kteří se v něm pohybují, a nepsaná pravidla, jejichž neznalost neomlouvá. Texty mají formu humorných seznamů či zásad, které by si každý nováček měl vylepit na dveře své šatny a učit se nazpaměť. Autorka sestavuje seznamy všech filmařských profesí a jejich specifik; indicií, jak poznat alternativní divadlo a neudělat ze sebe blbce; šesti typů ponižujících telefonátů, které herci zažívají, nebo sedmi typů režisérů s příznačnými přízvisky „vlažňák“ nebo „ošmatávač“. Následují psychologické sondy do duše herce, který se hroutí před premiérou, roste s každým rozhovorem v časopise a v tramvaji si tajně trénuje oscarovou řeč, kdyby náhodou. Podařené jsou také příspěvky „představy versus realita“, v nichž se dozvíme, jak to doopravdy chodí při natáče
    Nad recenzentem, který bere knihu do ruky už s očima v sloup, vyhrává autorka na plné čáře už po několika stránkách. Blogové zápisky z hereckého podsvětí odzbrojí upřímností, inteligentním humorem i jazykovou obratností. Nehrají si na velkou literaturu, nejsou to bulvární klepy ani rádoby filozofický pamflet o nesmrtelnosti hereckého chrousta. Představují otevřenou, srdečnou, přiměřeně naivní zpověď mladé herečky, která dokáže herecký vesmír pozorovat s nadhledem a ironií, aniž by kohokoli urazila, s výjimkou sebe samé, což jí s radostí promineme.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0048:00:00