Jak na věc


lovci mamutů referát

Lovci hlav – thriller, který chcete číst

    Novinka Jo Nesba není jen napínavým thrillerem o honičce na zprvu nesympatického vyhledávače talentů. Je to kniha plná asfaltově černého humoru, jen to přehání s karikaturami namyšlených mužů.
    Hlavním hrdinou a vypravěčem celého příběhu je Roger Brown. Lovec hlav. On vybírá kandidáty na vysoce prestižní pozice v prestižních firmách a považuje se za nejlepšího ve svém oboru. Tenhle chlapík ve špičkovém oblečení má zkrátka o sobě hodně vysoké mínění. Užívá si rozhovory s potenciálními kandidáty a ještě na ně používá výslechovou metodu FBI. Zároveň je ale také poměrně zakomplexovaný: kvůli svým ani ne 170 cm výšky, kvůli strachu, že ztratí svou ženu, které navíc nechce dopřát dítě. Žijí v drahém domě, Roger manželce pořídil galerii. To něco stojí, a tak si Roger začal přivydělávat krádežemi obrazů. Když máte známého v bezpečnostní agentuře, je to hned jednodušší. A právě v galerii své ženy Roger narazí na Nizozemce Clase Greveho, který je nejen výborným úlovkem pro lovce hlav, ale také vlastníkem vzácného Rubensova obrazu. Tomu se přece nedá odolat…


Jo Nesbø - box (6.-10. díl) (Harry Hole)

    Thriller Lovci hlav je výrazně kratší než předchozí Nesbøho kriminální romány, autor použil formu šetrnější k našim i norským lesům. Soustředil se výhradně na jeden děj a až na několik vzácných výjimek se nepustil do reminiscencí nebo odboček. Drasticky omezil vysvětlování detailů, které s příběhem souvisejí jen podružně. V předchozích románech, kde je více prostoru pro uvádění zajímavých faktů, postupoval s větší pečlivostí. V Netopýřím muži se měl čtenář možnost velmi detailně seznámit s historií a současností Austrálie, v knize Červenka nese smrt bylo tématem extrémistické hnutí v Norsku, v Nemesis se Nesbø dotkl romské komunity a román Pentagram byl okrajově věnován kódům. Tím, že Nesbø upustil od podrobného zkoumání marginální problematiky, knihu odlehčil, a zůstal pouze čistý thriller, který chce přitáhnout spádem děje a napětím. Lovci hlav dávají přednost stručnosti a akci před rozvětvenou románovou formou. Autor nevěnuje takovou pozornost detailům a dopouští se drobných chyb, z
    Náhodné setkání s „bludným“ Holanďanem Clasem Grevem se stává hybatelem veškerého děje a čtenář do poslední chvíle neví, jak se ve skutečnosti věci mají. Jo Nesbø má neuvěřitelný vypravěčský talent, kdy s chladnou logikou neváhá podstatné zamlčet, aby čtenář na konci nepřišel o velké vyvrcholení, které by si s postupným odkrýváním naplno neužil. V prologu lze najít spoustu jemným stop k rozuzlení dalšího děje, ale na začátku čtení je to téměř nemožné. Pokud si uděláte čas a otevřete Lovce hlav podruhé, rozhodně neprohloupíte. Naopak oceníte mistrnou a přesně vykalkulovanou stavbu děje.
    Když kniha začíná dlouhým odstavcem, kde se píše o poměru rychlosti, času a hmotnosti vozidel při autonehodě a následně je dosti detailně popsána krvavá scéna z vnitřku havarovaného vozidla, začne hned jeden přemýšlet, o čem by to celé mohlo být a že to asi nebude pohádka pro malé děti. Přitom po krvavém prologu následuje docela dlouhá část, ve které nikoho nezavraždí, nepostřelí či neoloupí.


Jmenuji se Roger Brown a jsem nejlepší lovec hlav v Norsku.

    Třetím z hlavních plusů je , jakým stylem autor vykreslil scény nechutné či krvavé. Všechny tyhle scény tu totiž mají svůj smysl a nejsou v knize jen proto, že autor chce, aby byla kniha prostě plná krve a humusu. Zde je to celé ještě "zajímavější" o to, že je kniha vyprávěna, jak jsem již říkal, v první osobě. Když hlavní postava popisuje, jak se schovává před padouchem v záchodové míse, autor zde detaily nešetří a i mě a to jsem docela otrlý, se začal zvedat žaludek. Zde se tedy sluší čtenáře upozornit, kniha rozhodně není pro slabší povahy.
    Vážnější trhlinou v příběhu je tak pouze závěr s odhalováním zločinu. Zbytečně dlouhý, a i když autorovou snahou zřejmě bylo, aby překvapoval, závěrečný zvrat spíše zaráží.
    Jo se mi čte prostě perfektně, co k tomu víc říct. Proběhne snad jen jediná výtka— na dvě stě padesát stran mi prišlo dělení do částí trochu zbytečný, ale jak je libo. Chápu, že tim chtel Jo oddělit milestony jako “lov na kalydonskýho kance” v částech 1-2, rogerovo znovuzrovení mezi částmi 3 a 4 a podobný věci. Já to pochopil, ale asi bych to dal i bez dělení.


Předloha k filmu Lovci hlav je jako thriller od Tarantina

    Jo Nesbøvi se podařilo něco, o co usiluje zřejmě každý autor beletrie. Smísit napínavý příběh se zajímavou myšlenkou. Nebýt pouze prvoplánovým výkřikem, ale plnohodnotným literárním dílem. Nebojí se zajít do romantických poloh. Sex používá jako doplněk, ne jako lacinou vábničku pro čtenáře. (Dokonce i vztah Kjikeruda s ruskou prostitutkou Natašou má svou poetiku.) Nebojí se dát čtenáři nahlédnout do vzdálenějších kultur a rituálů (ochotně vysvětluje co je to mizuko jizo), a také rád poučuje (vyšetřovací techniky CIA, jak funguje curacit a jak jej nejlépe aplikovat).Roger Brown je lovec hlav. Žije nad poměry. Stýká se s lidmi z vyšší společnosti. Je nasnadě, že ve hře bude nejen domnělý Rubensův obraz, ale také vrcholná pozice přinášející nemalé finanční zisky. Lov hlav možná nebude tak metaforický, jak by se zpočátku mohlo zdát.
    Detektivní zápletku nečekejte. Lovci hlav odpovídají přesně svému názvu – nejdřív jde o lov lidí personální agenturou, brzy se to zvrtne a jde o skutečný hon na lidi. Tedy na člověka, na Rogera Browna, namyšleného egocentrika trpícího napoleonským komplexem.
    Zdálo by se, že Roger Brown má všechno, co si člověk může přát. Je nejúspěšnějším lovcem hlav (vyhledávačem talentů) v Norsku, za manželku má překrásnou galeristku a vlastní úchvatný dům. Zároveň si ale žije nad poměry a potají krade umělecká díla. Na slavnostním otevření galerie mu žena představí muže jménem Clas Greve. Nejen že je Greve ideálním kandidátem na jednu pozici, kterou má Roger obsadit, je i majitelem Rubensova Lovu na kance, jednoho z nejžádanějších obrazů v historii. Roger vycítí příležitost stát se finančně nezávislým a začne plánovat svou vůbec největší krádež. Brzy ovšem narazí na nemalé překážky a tentokrát to nejsou peníze, které by ho mohly poslat ke dnu...


RECENZE (KNIHY): Lovci hlav Joa Nesbøho jsou plní napětí, krve a výkalů

    První, co se mi rozlilo v hlavě po zaklapnutí poslední kapitoly bylo něco jako “Wau, na dvě stě čtyřicet stránek dost slušně rozehranej thriller”, taky jsem měl ale malinko hořkou pachuť v puse, to je prostě asi jasný, všechno nemůže bejt prostě perfektní (a je to tak dobře). Ve všem, co jsem od Nesba četl byl Harry Hole, kterej mi k srdci, ač se to může zdát třeba divný, moc nepřirost. Má zajímavý archetypní rysy a vůbec, perfektní vlastnosti sedící na hlavního hrdinu, ale já osobně je prostě nevidim, i přes jeho sherlockovský schopnosti rozlousknout většinu případů a ješte to bad guyům natřít s co největší elegancí.
    Netuší přitom, že leze do osidel pavoukovi nejen ohavně chlupatému (scéna v kadibudce je dostatečně výmluvná), ale rovněž prudce jedovatému. Rozpoutává se tak souboj na život a na smrt, při němž si chlapci tak trošku "porovnávají své vrozené dary", neberouce ohled na nikoho a nic kolem.
    Mohl bych si stěžovat dále kupříkladu na často se vyskytující nejasnou, hlavně emociální, motivaci vedlejších postav. To by ale bylo už jen zbytečné šťourání přemoudřelého bibliofila. Lovci hlav tak pro mě zůstávají prvotřídní a napínavou knihou se zábavnými postavami i příběhem, okořeněnou špetkou humoru i Nesbovou typickou sociální pointou. Body mu ubírá slabší konec a možná až přílišná provinčnost v tématu.


Nesbo přivolává na scénu Mefista i vtipného hajzlíka

    Cítil jsem v ústech chuť krve. Bílá královna ležela na podlaze přímo přede mnou. Ulomila se jí jedna špička koruny. Nenávist mě pálila v krku a hrudi jako žluč. Sebral jsem zničenou královnu a postavil jsem ji na šachovnici. Pak i ostatní figurky. Jednu po druhé. Postavil jsem je přesně tak, jak stály.
    Čtete-li knihy Joa Nesbohø stále vás něco nutí myslet dopředu a hádat, kde se vyskytne zádrhel. Na jakém místě autor rozkryje karty a dá čtenáři možnost nahlédnout na skutečný stav věcí. Lovci hlav jsou zdánlivě jasní. Svým milým rozsahem a dějovým spádem se dají přečíst takřka za jeden chladný večer. Přesto jsou zhuštěny nejen zajímavým dějem, ale také množstvím vtipných úvah, hlášek a postřehů, které svou občasnou uštěpačností a břitkostí charakterizují autorův styl psaní.Na rozdíl od Nemesis a Pentagramu se Lovci hlav drží v hranicích Norska a Roger Brown coby ústřední postava nepořádá žádné výlety za hranice. Kromě občasných výjezdů do Göteborgu, kde jeho partner Kjikerud „střílí“ ukradená umělecká díla. (Na chvíli se sice podíváme do Londýna, ale pouze v Rogerových vzpomínkách.)


Jo Nesbø - Lovci hlav, aneb Jo Nesbø potřetí, přesto poprvé

    První, co mne na novince od Jo Nesbøa zarazilo, je skutečnost, že je kniha podstatně kratší. Což se nakonec ukázalo jako velký klad. Při vší úctě k autorovi, zvolené téma by na 400-500 stran nevydrželo. Což si Jo Nesbø velmi dobře uvědomuje a na polovičním obsahu servíruje přesně to, co si thriller žádá. Napětí, spád a nečekaně-čekané zvraty. A jde mu to mistrovsky.
    Druhou výtku zde mám k příběhu, je to ale jen maličkost zaviněná tak trochu i mou nepozorností. Ve vyprávění se často střídají scény ze současnosti a ty, v nichž hlavní postava vzpomíná na svou minulost. Ony scény z minulosti jsou jednak místy dosti rozvleklé a dvakrát se mi také stalo, že mi trvalo o něco déle, než jsem si uvědomil, že se vypravěč vrátil opět do přítomnosti.
    Není to sympatický hrdina. Ani náhodou se nepodobá Harrymu Holeovi z Nesbových detektivek. Ten je sice věčně opilý samotářský morous, ale v jádru je to dobrý člověk, který rozeznává dobro a zlo. Brown nikoli. Jeho žena Diana je tak trochu mimo jeho ligu, a proto jí Brown dopřává drahé dárky a luxusní možnosti.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00