Jak na věc


lovci diamantů wilbur smith

RECENZE (KNIHY): Lovci hlav Joa Nesbøho jsou plní napětí, krve a výkalů

    Naopak na zápletce si smlsneme. Extrémně filmová dramaturgie (pravý opak Larsonova Milénia) spolu s malým počtem postav, poměrně explicitní brutalitou a černo„hnědým" humorem, vytváří perfektní ingredience pro moderní, napětím nasáklý thriller. Paradoxně nejvíce předesílaná devíza příběhu, v podobě krádeží vzácných děl, je po chvíli upozaděna, což možná zamrzí, nicméně je to pochopitelná berlička pro vynucený, avšak elegantní spád knihy.
    Po přečtení takových hitů, jako je Šifra mistra Leonarda nebo Andělé a démoni jsem dlouho nemohl najít něco podobně zajímavého a dobrého. Teď to vypadá, že se mi to konečně povedlo.
    Po mnohé slibujícím prologu vědecky popisujícím dopravní nehodu mezi nákladním vozidlem a běžným osobním vozidlem je nám představen standardní běžný den hlavní postavy Rogera Browna.
    Hlavní hrdina Roger Brown se čím dál víc zamotává do přediv svého života na vysoké noze a díry ve stále náročnějším rodinném rozpočtu se pokouší zalátat prodejem hodnotných uměleckých děl. K těm se dostane způsobem nejen nelegálním, ale především velice rafinovaným.
    Norský bestsellerista Jo Nesbo je chameleon. V Česku zatím známe jen jeho detektivní podobu, on je však původně finanční analytik, muzikant a v literatuře si libuje nejenom v drsných kriminálkách, ale píše i humorné knihy pro děti.


Nesbo přivolává na scénu Mefista i vtipného hajzlíka

    Za zmínku stojí navíc dva momenty. Dokonale sladěná charakteristika povahy hlavního hrdiny Rogera, jeho vztahu k práci i k osobnímu životu. Všemu vládne heslo PRESTIŽ. Pečlivě odvedená práce, chyby nejsou povoleny. V soukromí honosný dům, a hlavně reprezentativní manželka. Pověst znamená vše. Stoprocentní motivace, ale samozřejmě i obavy a nejistota. Roger si není v žádném případě ničím úplně jistý, ale chápe, že je nezbytné se tak tvářit. Následující krize vztahu je psychologicky náročná scéna, kterou Nesbø dokáže v několika větách citlivě vykreslit a dovede ji i spojit s pocitem ohrožení a ztráty prestiže, kolem které se vše točí. Mnoho spisovatelů nedokáže nalézt správná slova a tón, mají-li psát o sexu, je to pro ně zátěžová zkouška kultury tvorby. Nesbø je v této oblasti přesvědčivý. V popisu sexuálních scén se dokáže vyhnout trapnosti a neobratnosti, je otevřený, přirozený, bez obscénností.
    Co se týče zpracování, tak bych to shrnul asi znaleckym “typickej Nesbø“, a to i když znalcem věru nejsem. Přesto se opovážim tohle tvrzení potvrdit, je to prostě tak, typickej zajímavej nástup, kterej má jasnej úkol Vás u toho udržet až do konce (a funguje to velmi dobře) a kterej se mi mimochodem moc líbil. Mám prostě moc rád intro momenty, kdy je hlavní postava— bez okolků— prostě v hajzlu, v situaci, která se zdá bezvýchodná a beznadějná, která Vás šokuje. Zbytek knížky se k tomu potom postupně dopracovává. Tyhle scénáře mám rád a nejde jenom o osobní vkus, jde i o to, že prostě fungujou. Proto mě bouračkovej nástup s hrdinou visícím hlavou dolů ve vraku auta s krví, vnitřnostmi a kusy lidskejch údů prostě dostal.


Senzační sbírka zvířat doktora Proktora

    Nesbo je alchymista tajemných náznaků a překvapivých až šokujících odhalení. A ještě něco mu jde dobře – lehké náznaky ironie, scény jako vystřižené z Pulp fiction. Mrtvola není směsicí životní tragédie a detektivních vodítek, ale důvodem k diletantskému žonglování s tělem, jako by ho dostal do rukou nešikovný klaun.
    Možná i proto se mi Roger Brown zalíbil, všechny jeho aspekty— vypočítavost, geniální odhad lidí skloubený s absolutní empatií, schopnost nezpanikařit ani v hodně zlejch situacích {set z latríny a následný stodoly snad mluví za všechno} a další věci. Přitom ten chlap není vlastně vůbec špatnej, chce jen to, co většina moderních mužů— milující, nádhernou a imponující ženu, kterou už vlastně (skoro) má, krásnej dům a život, kterej mu dá jistotu. V knížce je tohle téma hodně nadnesený a vlastně tak nějak neustále plyne se zbytkem děje.
    Jo se mi čte prostě perfektně, co k tomu víc říct. Proběhne snad jen jediná výtka— na dvě stě padesát stran mi prišlo dělení do částí trochu zbytečný, ale jak je libo. Chápu, že tim chtel Jo oddělit milestony jako “lov na kalydonskýho kance” v částech 1-2, rogerovo znovuzrovení mezi částmi 3 a 4 a podobný věci. Já to pochopil, ale asi bych to dal i bez dělení.


Švábi (paperback) (Harry Hole #2)

    Ve srovnání s předcházející Nemesis je Pentagram soustředěnější a přehlednější tím, že se omezuje na dvě roviny: hlavní osobní a o něco málo vedlejší detektivní. V obou rovinách příběhu odkazuje na slavné a staré literární motivy – zmíněný mefistofelský motiv doplňuje parafráze Pygmalionu v detektivní linii.
    Zřejmě jako první nakladatelství u nás nabídli zdarma recenzentské výtisky blogerům, kteří tak měli možnost přečíst si očekávanou novinku ještě před oficiálním vydáním. Samozřejmě pod podmínkou, že o ní napíší článek. A tak mohla Kniha Zlín na svýchfacebookových stránkách dávat postupně k dispozici pestré spektrum ohlasů a posilovat těšení se na nový detektivní hit.
    Krom toho, že je kniha podstatně hubenější než holeovské případy, nám také přináší odlišný typ příběhu. Tady není hrdina tím, který odhaluje, ale do zločinu je sám zapojený a sám zločiny páchá. I když jde Rogerovi o život, pořád ale zůstává tím namyšlencem ze začátku knihy a není zcela lehké si ho oblíbit, to se v charakteristice postavy Joovi Nesbømu povedlo. Přesto všechno je třeba poznamenat, že je Roger také tím, kdo by rád měl milující krásnou ženu, a líčení jeho chlapských egoistických pocitů a tužeb thriller ozvláštňuje.


Jmenuji se Roger Brown a jsem nejlepší lovec hlav v Norsku.

    První, co mne na novince od Jo Nesbøa zarazilo, je skutečnost, že je kniha podstatně kratší. Což se nakonec ukázalo jako velký klad. Při vší úctě k autorovi, zvolené téma by na 400-500 stran nevydrželo. Což si Jo Nesbø velmi dobře uvědomuje a na polovičním obsahu servíruje přesně to, co si thriller žádá. Napětí, spád a nečekaně-čekané zvraty. A jde mu to mistrovsky.
    A pak mu osud přihraje opravdu velikou rybu. Bývalého manažera nizozemské firmy, kterého by mohl výhodně „prodat“ norskému výrobci navigačních systémů. Jmenuje se Clas Greve, má vizáž árijského poloboha a v bytě po babičce právě objevil ztracený Rubensův obraz.


Jo Nesbø - Lovci hlav, aneb Jo Nesbø potřetí, přesto poprvé

    První polovina knihy je víceméně poklidná, nedramatická, bez krve, zbraní a sraček. Jenom si říkáte, co je tohle zatraceně za pohádku. O to víc vás ale zasáhne náhlý přechod v ději, kdy nastoupí honičky, bouračky, vraždy, pistole, nože, pronásledování. Nemohu snad ani říct, že by byl děj napínavý, to totiž nestíhá – vše má příjemně rychlý spád, bez zbytečných průtahů a popisných pasáží. Možná se vám občas bude zdát nějaká postava nebo situace přehnaná a nepravděpodobná, ale nechte si to chvíli projít hlavou... nakonec se vám ani pes napíchnutý na nakladač traktoru, který řídí muž pokrytý výkaly, nebude zdát nijak zvláštní. Velké plus má u mě opět skvělý začátek knihy. Nesbøa můžeme už pomalu nazvat opravdovým mistrem "openning scene". A ty dialogy! Kdo už něco od Nesbøa četl, musí teď zákonitě souhlasně pokyvovat hlavou.
    „Ferdinand byl neuvěřitelně nedbalý na to, že byl homosexuál. A neuvěřitelně homosexuální na to, že byl lovec hlav.“ - „Přitom jsem soustředil myšlenky na svého otce v otevřené rakvi během pohřbu, což byla metoda, která se ukázala být efektivní proti předčasnému výronu semene.“
    Kniha Lovci hlav vychází 7. listopadu 2011 v nakladatelství Kniha Zlín. Pokud vás recenze nové knihy Joa Nesbøho navnadila a chcete se o tomto norském autorovi, jeho knihách a českých překladech dozvědět více, navštivte oficiální české stránky jonesbo.cz
    Mohl bych si stěžovat dále kupříkladu na často se vyskytující nejasnou, hlavně emociální, motivaci vedlejších postav. To by ale bylo už jen zbytečné šťourání přemoudřelého bibliofila. Lovci hlav tak pro mě zůstávají prvotřídní a napínavou knihou se zábavnými postavami i příběhem, okořeněnou špetkou humoru i Nesbovou typickou sociální pointou. Body mu ubírá slabší konec a možná až přílišná provinčnost v tématu.


Lovci hlav – thriller, který chcete číst

    Děj se odehrává v současném Norsku, v prostředí, kde si lovci hlav neberou servítky s životy druhých. Manipulativní hra, spokojenost se sebou samým, pohrdavé tahání za lanka loutkohry. Přitom se ale sami chytají do svých splétaných sítí finančně náročného života a lstí, do nichž lapají své oběti.
    Druhou výtku zde mám k příběhu, je to ale jen maličkost zaviněná tak trochu i mou nepozorností. Ve vyprávění se často střídají scény ze současnosti a ty, v nichž hlavní postava vzpomíná na svou minulost. Ony scény z minulosti jsou jednak místy dosti rozvleklé a dvakrát se mi také stalo, že mi trvalo o něco déle, než jsem si uvědomil, že se vypravěč vrátil opět do přítomnosti.


Předloha k filmu Lovci hlav je jako thriller od Tarantina

    Děj knihy se rozbíhá pomalu. Dá se tušit, že Roger nebude jen obyčejný lovec hlav, ale co všechno dělá, je odkrýváno postupně a nějakou dobu trvá, než příběh dostane pořádný spád a začne docela jiný lov hlav, takový, který má od práce personalistů hodně daleko. Ať už se však Roger vyjadřuje přímo k ději nebo popisuje věci s kriminální linií úplně nesouvisící (vzpomínání na otce, seznámení s manželkou, vztah s milenkou, líčení pracovního pohovoru či soulože), nechybí Lovcům hlavčtivost. Příběh je napsán svižně, lehce a oproti holeovské série je zde daleko více zastoupen humor, někdy až ironie, ale nevadí to a není to laciné, naopak: občas až neuvěřitelné zvraty a scény čítající honičky, útěky či střílení, jsou tak odlehčovány; někomu se možná zvedne i žaludek, když Roger popisuje své ukrývání mezi hromadou výkalů. Navíc: co by ve zcela vážně napsaném příběhu mohlo rozčílit a být považováno jako až příliš nereálné, v Rogerově vyprávění také pobaví.
    Ten chlap má úžasný nápady a ješte lepší slovní obraty. Hodně za to taky chválim Krištůfkovou (překladatelka), není to rozhodně takový dílo jako předved třeba Medek u celýho Pratchetta, ale i tak. Ovšem ty nápady, ty nápady! Aaah, to se mi na tom líbilo snad nejvíc— to libování si nad tím, co teď Nesbø použije, jak využije tenhle poznatek a tuhle zajímavost, co bude asi o pár kapitol dál znamenat to, že si Greve jede pro svýho megazlevypadajícího čokla, prostě skvost, v tomhle autor naprosto exceluje a knížce to dodává jakejsi další rozměr (alespoň pro mě).
    Ten se u psaní knihy musel výborně bavit. Popis některých scén je natolik barvitý, že hraničí až s groteskou. Zdá se, že Jo Nesbø pojal tuto knihu jako slohové cvičení - v knize narozdíl od série s Harrym Holem využívá pohledu první osoby (ich forma) a naplno využívá její bezprostřednosti k podrobnému vylíčení smyslových vjemů tak, že bolest sami cítíte a není vám chvílemi právě veselo.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00