Jak na věc


měsíc je planeta

O Prohlídce Měsíce

     Jiný pozoruhodný impaktní kráter – mnohem menší než Mare Orientale, ale minimálně stejně působivý – je Tycho. Je pojmenován po významném dánském astronomovi a najdeme jej v jihozápadním kvadrantu přivrácené strany Měsíce. Leží ve světlé oblasti. Můžete jej vidět i pouhým okem. Jako všude jinde na Měsíci, byly i zde po dopadu tělesa vyvrženy proudy světlého jemného prachu, které vytvořily nápadné paprsky vedoucí od kráteru. Paprsky vyvrženého prachového materiálu sahají až 1 500 kilometrů od kráteru Tycho. Ve středu kráteru se rovněž tyčí středová hora. Ta vznikla tak, že podloží, stlačené dopadajícím tělesem, vypružilo zpět a vytvořilo středový kopec. Z části vyvrženého materiálu byl navršen vyvýšený okraj kráteru, který se prudce svažuje do středu a pak pozvolna ven.
    Baví mě o Měsíci povídat. Baví mě dostávat otázky, na které znám i neznám odpověď. Nezaleknu se malé kavárny ani filmového sálu. Na termínu a honoráři se dohodneme. Stačí mi napsat na p.gabzdyl@gmail.com. A kde už jsem o Měsíci povídal? Hvězdárna a planetárium Brno, Academia Film Olomouc, Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě, Pražské sídlo pojišťovny Kooperativa, Lidová hvězdárna v Prostějově, Hvězdárna v Uherském Brodě, Hvězdárna Třebíč, Hvězdárna v Úpici, Ivančický lesní klub.


Created by Pavel Gabzdyl - Copyright 1998-2019

     Ačkoli je Měsíc úzce spojen se Zemí, stačí jen krátká návštěva na něm, aby bylo zřejmé, že ve skutečnosti je to ve srovnání s naší planetou velmi odlišný svět – a nesmírně nebezpečné místo. Není zde vzduch, takže potřebujete skafandr. Měsíc nemá žádnou atmosféru. Takže zde není žádné prostředí, které by mohlo přenášet zvuky. Pokud byste stáli na Měsíci s přáteli a zkoušeli hovořit, nemohli by vás slyšet – jedině přes vysílačku. Nepřítomnost atmosféry také znamená, že zde nejsou žádné molekuly vzduchu, které by rozptýlily sluneční záření. Proto je obloha vždy černá. Ani povrch hornin příliš nepomáhá prosvětlit obraz krajiny. Příliš mnoho barev na Měsíci nevidíte. Kameny jsou převážně šedé či hnědé. Trochu teplejší tóny barev najdete možná ve směru ke Slunci, a chladnější tóny ve směrech ostatních. Ale moc barevné to není.
     Podle nejnovějších poznatků máme ve Sluneční soustavě více než 150 měsíců. Neptun si nárokuje 13 z nich. Saturn jich má 48. A Jupiter jich nashromáždil neuvěřitelných 62! Kdežto Země má jenom jeden... ale ten je mimořádný. Náš Měsíc – nebo „Luna“, jak jej nazývali Římané – je pozoruhodný svou velikostí. Ne proto, že by to byl největší měsíc ve Sluneční soustavě. Několik jich je větších. Jeden ze Saturnových měsíců – Titan – je například dvakrát větší. Ale Měsíc je největším v poměru ke své hostitelské planetě. Je velký jako čtvrtina Země. To je opravdu hodně. Naše planeta je v tomto ohledu výjimečná. Pro některé astronomy jsou relativní rozměry obou těles dostatečné k tomu, aby o systému Země–Měsíc hovořili jako o dvojplanetě.
    Měsíc vídáme v roztodivných podobách. Někdy jej vidíme jako úzký srpek, jindy má podobu půlměsíce. Nejvíce pozornosti ale vzbuzuje úplněk.


Nabídka přednášek

    Zájem o Měsíc velmi poklesl s koncem výprav programu Apollo. Teprve na konferenci o Měsíci na Havaji, v roce 1984, dvanáct let po posledním letu na Měsíc, dosáhli přední světoví astronomové shody: teorie velké srážky byla uznána jako dosud nejpřijatelnější vysvětlení původu Měsíce. Někteří lidé stále ještě tvrdí, že tato teorie není dosud prokázána. Když se ale podíváte do jakékoli učebnice astronomie či geologie, najdete tam právě tuto teorii. Jsou v ní menší nesrovnalosti, které je třeba ještě vysvětlit, ale celkem funguje. Ale ani když už se vědci shodli na teorii vzniku Měsíce, výzkum našeho nejbližšího kosmického souseda v žádném případě neskončil.
    Kosmický skafandr může měsíční návštěvníky ochránit před vakuem, nedostatkem kyslíku, teplotními extrémy a smrtícím slunečním zářením, ale stále tu zůstává jedno nebezpečí, před kterým nechrání. Tím jsou mikrometeority dopadající ve vysoké rychlosti. Neustále buší do měsíčního povrchu. Drobné meteority v zemské atmosféře shoří. Známe je jako padající hvězdy. Na Měsíci není atmosféra, a tak dopadají až na povrch. Rozemílají měsíční povrch a vytvářejí prašnou pokrývku z materiálu podobnému štěrkopísku, který se nazývá regolit. Je to výsledek více než čtyř miliard let bombardování meteority a mikrometeority, které dopadají na povrch a drtí horniny. Měsíční regolit se vytvořil v celé škále velikostí zrn, od velkých kamenů po jemný prach. Tento jemný prach známe ze snímků z Apolla, na kterých jsme viděli otisky stop astronautů v prachu. Je velmi jemný. Tak jemný, že s ním astronauti měli problémy. Lepil se jim na skafandry, pronikal do vybavení, a kam se dostal, tam působil škody.


Den, kdy jsme se prošli po Měsíci

     Už dávní pozorovatelé Měsíce rovněž zjistili, že náš vesmírný soused má velmi reálný vliv na Zemi samotnou. Měsíc způsobuje vzestup a pokles hladiny oceánu, tedy příliv a odliv. Představme si Měsíc jako tenisový míček a Zemi jako fotbalový míč. Příliv a odliv jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Měsíce, která způsobuje mírné vyboulení hladiny oceánu jeho směrem. Méně zřejmé je ale to, že druhé vyboulení vzniká ve směru od Měsíce, takže následkem toho máme dva přílivy a odlivy každý den. Druhý příliv je způsoben odstředivou silou Země. Země a Měsíc rotují, což vede k tomu, že se voda hromadí také na opačné straně. Extrémní příklad rozdílu mezi přílivem a odlivem můžeme nalézt na pobřeží kanadské zátoky Fandy. Výška vodní hladiny se mezi přílivem a odlivem změní o neuvěřitelných 17 metrů. Pro některé formy pozemského života vytváří vzestup a pokles přílivu a odlivu přirozené životní prostředí. A je pravděpodobné, že právě na úzkém pruhu pobřeží střídavě zalévaném vodou se odehrál pře
    Zbrusu nová a řádně vymazlená knížka, která přináší 80 otázek a odpovědí pro malé i velké milovníky Měsíce. Dozvíte se nejen hromadu zajímavých informací, ale užijete si také spoustu zábavy s interaktivními mechanismy a hravými ilustracemi.
    Střední vzdálenost Země – Měsíc činí 380 000 kilometrů – třídenní let kosmickým prostorem. Průměr Měsíce je zhruba jedna čtvrtina průměru Země, to je téměř 3 500 kilometrů. Jeden den na Měsíci je ekvivalentní 27,3 pozemského dne. Proto je k nám přivrácena stále jedna strana Měsíce – říkáme, že Měsíc má se Zemí vázanou rotaci. Takže Měsíc musí jednou oběhnout kolem Země, aby stihl jednu otáčku kolem své osy. Podobně jako děti při hře „Kolo, kolo, mlýnský“. Pořád stojí čelem k sobě, drží se za ruce a točí se kolem sebe navzájem.
    Jednou z nejsympatičtějších podob Měsíce, kterou můžeme pozorovat během cyklu změn měsíčních fází, je úzký srpek. Jak se dá ulovit?


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00