Jak na věc


měsíc je planeta

Nabídka přednášek

     Ačkoli je Měsíc úzce spojen se Zemí, stačí jen krátká návštěva na něm, aby bylo zřejmé, že ve skutečnosti je to ve srovnání s naší planetou velmi odlišný svět – a nesmírně nebezpečné místo. Není zde vzduch, takže potřebujete skafandr. Měsíc nemá žádnou atmosféru. Takže zde není žádné prostředí, které by mohlo přenášet zvuky. Pokud byste stáli na Měsíci s přáteli a zkoušeli hovořit, nemohli by vás slyšet – jedině přes vysílačku. Nepřítomnost atmosféry také znamená, že zde nejsou žádné molekuly vzduchu, které by rozptýlily sluneční záření. Proto je obloha vždy černá. Ani povrch hornin příliš nepomáhá prosvětlit obraz krajiny. Příliš mnoho barev na Měsíci nevidíte. Kameny jsou převážně šedé či hnědé. Trochu teplejší tóny barev najdete možná ve směru ke Slunci, a chladnější tóny ve směrech ostatních. Ale moc barevné to není.


O Prohlídce Měsíce

    Pro Williama Hartmanna z Planetárního výzkumného institutu v Tucsonu v Arizoně znamenaly informace získané z měsíčních kamenů podporu teorie, na které pracoval už téměř deset let. Významný astronom a malíř obrazů vesmíru Hartmann studoval na počátku šedesátých let na Arizonské univerzitě, kde se účastnil projektu mapování měsíčních kráterů – od obrovských pánví neboli „moří“, až po ty nejmenší viditelné jamky. Tehdy zjistil, že velké pánve jsou ve skutečnosti impaktní struktury. Některé mají tisíc kilometrů v průměru. Jak velké muselo být těleso, aby je vytvořilo? Kolem 150 kilometrů v průměru. V době, kdy se tvořila Země, se tedy ve vnitřní části Sluneční soustavy musela vyskytovat takto velká tělesa. Představa dopadů těles o průměru 150 km na planety vedla Hartmanna k dalším otázkám: Mohou se vůbec tělesa o rozměrech planet spolu srážet? A může to mít něco společného se vznikem Měsíce? Aby tyto myšlenky prověřili, vytvořili Hartmann a jeho kolega z Tucsonu, astronom
    Střední vzdálenost Země – Měsíc činí 380 000 kilometrů – třídenní let kosmickým prostorem. Průměr Měsíce je zhruba jedna čtvrtina průměru Země, to je téměř 3 500 kilometrů. Jeden den na Měsíci je ekvivalentní 27,3 pozemského dne. Proto je k nám přivrácena stále jedna strana Měsíce – říkáme, že Měsíc má se Zemí vázanou rotaci. Takže Měsíc musí jednou oběhnout kolem Země, aby stihl jednu otáčku kolem své osy. Podobně jako děti při hře „Kolo, kolo, mlýnský“. Pořád stojí čelem k sobě, drží se za ruce a točí se kolem sebe navzájem.


Den, kdy jsme se prošli po Měsíci

    V minulosti zasáhla Měsíc také opravdu velká tělesa. Dopady planetek vytvořily na měsíčním povrchu rozlehlé tmavé kruhové oblasti. Jejich obrysy mnohým pozorovatelům připomínají oči, nos a ústa lidské tváře. Dohromady poskládaly iluzi „lidské tváře na Měsíci“. Planetky v měsíčním povrchu vyhloubily obrovské krátery – některé z nich mají více než 1 100 kilometrů v průměru. V místě dopadu vytryskla z nitra Měsíce tmavá láva a zaplavila dno kráterů. Dnes se tyto tmavé oblasti nazývají „mare“, což je latinsky „moře“. Název pochází ze 17. století, z doby, kdy Měsíc studovali tehdejší astronomové. Domnívali se, že by tmavé oblasti mohly být oceány, a tak také mnohé z nich pojmenovali. Všechna jsou pojmenovaná podle vlastností, které byly kdysi Měsíci připisovány. Takže máme „Moře bouří“, „Moře krize“, „Moře ticha“ a tak dále. Některé z mladších impaktních pánví měly méně času erodovat a jejich tvary jsou stále ještě rela


Created by Pavel Gabzdyl - Copyright 1998-2019

     Na světovou vědeckou scénu byla nová hypotéza vysvětlující původ Měsíce uvedena v roce 1974. Její zastánci ji nazvali „teorie velké srážky“. Země se před 4,5 miliardami let srazila s tělesem o velikosti zhruba dnešního Marsu. Byla to obrovská srážka. A roztočila Zemi. Domníváme se, že výsledkem je dnešní den trvající 24 hodin. Síla srážky vymrštila část hmoty obou těles na oběžnou dráhu kolem Země. A tento materiál se později spojil v Měsíc. Doktorka Robin Canupová s kolegy z Jihozápadního výzkumného institutu v Coloradu vytvořila ke studiu detailů scénáře této obří srážky počítačový model. V rámci simulace byly Země a nebezpečná protoplaneta rozděleny na množství různých částic a poté byl sledován vývoj každé částice během impaktu. Země byla v té době ještě částečně roztavena. Takže když přilétl projektil a zasáhl šikmo Zemi, byl protažen do dlouhého ramene materiálu. Vědci se domnívají, že horní vrstvy Země se v důsledku impaktu zcela roztavily. Srážka Zemi roztočila. A t
    Je tak blízko, a přesto daleko. Lidé toto fascinující kosmické těleso po tisíciletí pozorují a spojují s ním různé představy. Ale jak se vlastně Luna na naší obloze objevila? Americký dokumentární cyklus


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00