Jak na věc


půlnoční neckář akordy a texty

Vánoční bohoslužba Českobratrské církve evangelické

    Pokud jste si však u Nesbøho knih libovali v popisech násilí, budete tentokrát trochu zklamání. Násilí zde samozřejmě je, ovšem rozhodně nehraje prim a ani tak důležitou roli, jako tomu bylo u Harryho Holea. To však neznamená, že by Půlnoční slunce bylo nějak ochuzené. Je sice jasné, že se najde řada čtenářů, kteří druhý díl Krve na sněhu odsoudí stejně jako první knihu. Na druhou stranu je z tohoto diptychu cítit, že Nesbø jej nepsal ve snaze zavděčit se všem čtenářům a vytvořit tak další bestseller, ale spíše sám sobě pro radost. Navíc zde mohl použít některé nápady, které se k Harrymu Holeovi prostě nehodili a bylo by škoda je nechat jen tak ladem.
    Společně pak obě Krve na sněhu představují především důkaz, že se Nesbø skutečně nemusí obávat konce Harryho Holea – a s ním ani jeho čtenáři. Naopak, nové cesty, kterými se vydává, jsou nadmíru lákavé.
    Jon Hansen alias Ulf byl dealer s hašišem a skvělý vymahač dluhů. Ulf měl především dobré srdce a všechno to dělal, aby dokázal našetřit na nákladnou lečbu své malé těžce nemocné dcerky. Měl jedinou chybu. Jednou přišlo opravdu do tuhého a on nedokázal oddělat toho, koho měl. Zachránil mu život. Kdo ale teď zachrání Ulfa? Mladík pocházející z Osla se vydává na cestu přes celé Norsko (v zádech s bandou zabijáků největšího místního mafiána), aby našel spásu v nejsevernějším cípu země fjordů.
    4. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Začal podzim. V jedné bankovní pobočce v centru Osla dostává vedoucí pětadvacet vteřin na to, aby otevřel bankomat, vybral z něj peníze a…


Recenze knihy Krev na sněhu II - Půlnoční slunce

    5. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná…
    Po posledních dvou Holeovkách, u kterých mi přišlo, že Nesbø už ztrácí dech a styl, jakým byly napsány, mi trochu kazil zážitek ze čtení, byl pro mě první díl Krve na sněhu příjemným překvapením. A ačkoliv byl přijat čtenáři rozpačitě, mně osobně se líbil. Proto jsem se těšil i na druhý díl, nesoucí název Půlnoční slunce.
    Mile překvapila i zvolená muzika. Monica Zetterlund, švédská jazzová zpěvačka, se svou něžnou písničkou Sakta vi gå genom stan (Pomalu procházíme městem), nebo Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista, rozhodně stojí za poslech.


Vánoční promluva kardinála Dominika Duky

    Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.
    “Napísal to vôbec Jo Nesbø? Čítala som správnu knihu?” boli prvé myšlienky, ktoré ma napadli, keď Kindle nemilosrdne ukazoval 100 % a ja som dočítala druhý diel série Krev na sněhu. Už je len málo kníh, ktoré som od neho neprečítala a on ma stále dokáže prekvapiť.
    Počet knih Joa Nesboho, které zatím nebyly přeloženy do češtiny se nemilosrdně snižuje. Nezbývá než doufat a těšit se, s čím (nejen u nás) nejoblíbenější severský spisovatel vyrukuje příště.
    Snadný krátký příběh pro většinu čtenářů na jeden večer vyplní vhodně volnou chvíli. Najdeme v ní stejné rysy jako ve vydání Krev ve sněhu I. V úvodu jsem zmínil, že děj plyne bez překvapení, čemuž hraje pro svižnost vyprávění. Na závěr nenastane zklamání, nýbrž pocit z dobré jednohubky a chuť vrátit se ke známému Jo Nesbø, ať už máte rádi kteroukoli z jeho předchozích knížek. Při pohledu na hodinky si uvědomíte, že před spaním máte ještě čas alespoň načít takový příběh.


Dotaz k produktu Půlnoční slunce

    1. Jedu domů po trati, jedu přes kopce. Za okny padá, padá sníh, budou vánoce. 2. Chmury, trable, starosti nechal jsem ve městě.Už slyším lidi na půlnoční, zpívat v kostele. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. 3. Ježíš na křízi ztrápený, občas se usměje. Na ty co v zázrak uvěří, na ty co zpívají. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. Ref.: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. 4. Stojím v prázdném kostele, hvězdy nademnou. Z kříže zbyl jenom stín, ale přesto slyším. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja.Ref.: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát, bát. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja, halleluja
    Je víceméně jasné, že Půlnoční slunce u čtenářů určitě nedosáhne na hodnocení jako například nedávno vydaný Syn – to autor asi neměl ani v úmyslu. Na druhou stranu se však jedná o příjemnou oddechovku, která rozhodně nikoho neurazí a dokáže zpříjemnit sychravé odpoledne.
    Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)
    John Hanssen je nájemný vrah, který ještě před pár dny pracoval pro Rybáře. Ze seznamu spolupracovníků se dostal na seznam obětí proto, že se svým posláním zabijáka má tak trochu problém. I když ví, že utéct Rybářovi je téměř, ne-li zcela, nemožné, rozhodne se alespoň zkusit štěstí.


Půlnoční slunce ve stínu realismu

    3. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Píše se rok 1944. V zákopech u Leningradu na východní frontě bojuje jednotka norských vojáků v německých uniformách za věc, v niž…
    Krev na sněhu od krále severských detektivek Jo Nesba mě naprosto odrovnala a tak jsem si nemohla nechat ujít její pokračování s názvem Půlnoční slunce.
    Začítať sa do kníh Joa Nesbøho nie je žiaden problém. Autor je majstrom slov bez ohľadu na to, koľko strán jeho knihy majú, kto je hlavnou postavou alebo či sú určené deťom alebo dospelým. Takisto i Půlnoční slunce je radosť čítať. Občas mám pocit, že jeho knihy sú napísané precízne. Každá veta má svoj dôvod a i najmenší detail sa oplatí si zapamätať.
    Půlnoční slunce nie je pokračovaním krimi novely Krev na sněhu. Dokonca má asi o 50 strán viac. Ale opäť je zápletka v hlavnej postave, ktorá dostala od svojho šéfa úlohu, avšak splnila ju po svojom… a teraz je na úteku. Povedomé vám pravdepodobne budú aj mená Hoffmann a Rybář. Tým celá podobnosť končí.


Půlnoční slunce (Krev na sněhu #2)

    Co jedničku a dvojku Krve na sněhu kromě podobného přebalu obou knih spojuje? Děj odehrávající se v Norském království v 70. letech minulého století, boss osloského podsvětí, co si nechává říkat Rybář (kromě drog, štětek a vražd se opravdu věnuje vedení vlastní rybárny) a dva chlápci, kteří se bohužel pro ně, tak nějak náhodou přimotali k Rybářově partě. Knihy se dají číst jako samostatné povídky, takže pokud máte v rukou jako první Půlnoční slunce, nemusíte se bát, že budete o něco ošizeni. Naopak. Knihu doslova smlsnete za jednu volnou sobotu. Prostě se od ní neodtrhnete, dokud neotočíte poslední stránku.
    Ulf totiž nejenže není chladnokrevný nájemný zabiják, on má problém zabít i v sebeobraně. Což mu proti profíkovi, který je mu na stopě, moc šancí nedává. Jeho femme fatale pak patří ke svérázné náboženské sektě, která má v kraji velké slovo. A samozřejmě i onen kraj je fascinující sám o sobě.
    První část diptychu Krev na sněhu od krále severské krimi. Olav je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, ztrácí hlavu. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják.
    V jistém ohledu připomíná Půlnoční slunce třetí holeovský román – Červenku. I v ní sáhl Nesbø po motivech, prostředí a čase, které mu nebyly zcela vlastní (konkrétně otázka norských vojáků bojujících po boku wehrmachtu). A i v Července bylo jasné, že Nesbø danou problematiku zvládá dostatečně na to, aby podpořil působivý příběh ze současnosti, ale rozhodně by se neměl pokoušet konkurovat autorům, kteří mají druhou světovou válku za domácí půdu.


Odkaz na články Půlnoční slunce

    S předchozím dílem spojuje Půlnoční slunce pouze postava Rybáře, jinak se příběhy prakticky v ničem neprolínají. Jo Nesbø opět překvapil. Slunné vzpomínky na léto střídají chladnou zimní realitu. Krátký lyrický milostný příběh zasazený do divoké krajiny norského venkova s trpkou příchutí blízké smrti jednoduše chytil a nepustil.
    Půlnoční slunce přináší hutný příběh, zasazený do nádherné a divoké přírody severu Skandinávie. Příběh, v němž nechybí láska, zrada či pohledy do minulosti, které nám postupně objasňují Ulfovo jednání a dokreslují tak celý příběh. Půlnoční slunce zkrátka má vše, co se mi na novém stylu Joa Nesbøho líbí. A už teď se těším, co si pro mě připraví pro příště.
    John Hansen alias Ulf rozhodně nemá snadný život. Jako spousta dalších, potřeboval hodně rychle nemalý obnos peněz a protože šlo doslova o život, neváhal se upsat ďáblu – tedy v tomto případě drogovému bossovi Rybářovi. Jelikož je však ve své podstatě velký dobrák, nevyhnutelně udělá chybu, kterou však Rybář nenechá bez povšimnutí. John se tak záhy ocitá na mafiánově seznamu smrti. A tak mu nezbývá nic jiného, než uprchnout někam hodně daleko. Jako dobrý nápad se jeví zapadlá víska na severu Norska, kde jej snad Rybářovi muži nenajdou. Hansen však moc dobře ví, že nic nebude tak jednoduché…


Nemesis (paperback) (Harry Hole #4)

    Schovat se v prostředí, kde každý každému vidí až do talíře, není totiž nijak jednoduché. A když už hned při příjezdu vzbudí rozruch tím, že se prohlašuje za lovce, který jede lovit bělokury, ale o jejich lovu nic neví a dokonce nemá ani zbraň, nijak důvěryhodně to na místní nepůsobí. Problémy proto na sebe nenechají dlouho čekat.
    Posledních pět stran jsem přečetla v takovém tempu, že by i Josef Váňa koukal. Už už to s naší sympatickou trojicí hlavních hrdinů vypadá dobře, ale to by nebyl Nesbo, aby vám poslední stránkou, odstavcem, větou nevzal vítr z plachet. Ulf, Lea a Knut míří k autu vstříc novému začátku. To nemůže dopadnout dobře, anebo ano?
    Stejně jako první Krev na sněhu, je i kniha Půlnoční slunce zcela odlišná od příběhů, na které jsme byli od Jo Nesboa zvyklí v sérii s Harry Holem a naposledy v knize Syn. Přesto je to stále Jo Nesbo – skvělý vypravěč, který ale vytváří typy a schémata, u kterých čtenář často ví, co může očekávat. Přesto  - nebo právě proto – se čte snadno, s lehkostí... ale konce – a vůbec vývoj postav jako takových - už dávno nejsou tak překvapivé jak bývaly u prvních případů Harryho Holea. To je trochu škoda. Naopak mi vůbec nevadí, že Nesbo polevil v co možná nejrealističtějších popisech těch nejzvrácenějších zločinů.


Půlnoční mše v přímém přenosu i koncerty, takový bude Štědrý den v Ostravě

    Před vlastní popravou utekl až za polární kruh. V oblasti, kde znají polární den a polární noc, se chce v zapadlé vísce ukrýt, přestože tuší, že je to marné. Na světě totiž není místo, kde by jej nenašli.
    Pokud však patříte mezi čtenáře, kterým se první díl líbil, již v samém počátku na vás čeká malé zklamání. Tentokrát se totiž znovu nesetkáme s hrdinou první knihy Olavem Johansenem, ale čeká na nás hrdina zbrusu nový. Konkrétně John Hansen, který na stránkách této knihy prožívá svůj vlastní tragický příběh. Jediným spojovacím článkem mezi oběma díly tak je kromě doby, ve které se knihy odehrávají, postava mafiánského bosse Rybáře, jenž rozhodně žádnou zradu neodpouští.
    Hansenovi se podařilo uniknout před pronásledováním mafie. Schovat se v kostele, následně v horách u půvabné dcery kazatele Lei. Svobodný život a naděje beze smrti rozehraje vztah mezi hrdinou dnešního příběhu a jeho zachránkyní. Lei manžel se z mořské výpravy na lovu nevracel, až ho místní prohlásili za mrtvého. To je šance, jak začít s Hansenem nový život. Do doby než mu opět začne být v patách mafie z prvních stran knihy.


JO NESBO - PŮLNOČNÍ SLUNCE - RECENZE

    První Krev na sněhu byla kratičká historka z osloského podsvětí, kde nechyběly vraždy, zrady, přestřelky... a kde tempo udával především svérázný hrdina, který díky poruše vnímání nepatřil zrovna k nejspolehlivějším vypravěčům. Volné pokračování mění radikálně prostředí i použité žánrové motivy, ale drží se základní výhody svého předchůdce – stále překvapuje.
    Jako místo úkrytu si vybere oblast Finnmarky, nejsevernější možné místo, které lidé z jihu nenavštěvují skoro nikdy. Místním se představí jako Ulf, lovec bělokurů. Lovec, který nemá ani vlastní zbraň a o bělokurech toho ví asi tolik, co místní obyvatelé o nočním životě v Oslu.
    Tempo pomalé, ako život v tých krajoch. Úžasné prostredie, ak milujete divoký sever Škandinávie, čudné náboženstvo, sem tam nejaká láska, úprimná i vynútená, problémy miestnych, ktorý nikdy neboli ďalej než vo vedľajšom meste. Do toho Ulf, profík, ktorý vie, že zomrie, ale stále má v sebe silu, aby proti tomu niečo spravil. Len musí nájsť tých správnych spojencov.


Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

    Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
    Mág detektivních příběhů Jo Nesbø je tady znovu s netypicky skromným příběhem Půlnoční slunce – Krev na sněhu II, který navazuje jen okrajově na Krev na sněhu I. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Hlavní hrdina přichází z drogového podsvětí v Oslu sedmdesátých let, prostředí známe už z prvního dílu. Hipíci drogují, vrchní šéf Rybář zabíjí bez milosti každého, kdo ho při prodeji drog podrazí, obchod s drogami vzkvétá. Milovníci autorových spletitých detektivních ság, kde se postavy setkávají a opouštějí, děje se komplikovaně rozvíjejí, policisté často zkorumpovaní řeší vraždy a svoje osobní úlety, si na své tentokrát asi moc nepřijdou. Tady je příběh jednoduchý, hlavní postavy děje pouze tři, místo konání jedno a to ještě v zapadlé vesnici Kåsundu na dalekém severu Norska.


Jo Nesbo jako ikona moderní krimi

    Za připomenutí stojí dialogy. Především dialogy Ulfa s chlapcem Knutem. Připomínají mistra krátkých dialogů Ernesta Hemingwaye (Povídky). Tentokrát se rozhořela také love story a proč ne, celé to do sebe pěkně zapadá.
    Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.
    Možno to nie je kniha, ku ktorej by som sa chcela vrátiť alebo o ktorej by som hovorila i mesiac po dočítaní. Ale v tej chvíli, kedy som ju čítala, splnila účel na jedničku. Bavil ma príbeh, bavila ma záplatka, tie jemné milostné náznaky, i záver. Jo Nesbø je stávka na istotu a viem, že kedykoľvek budem mať náladu na dobrý krimi príbeh, on ho napísal.
    Pokud se těšíte na nějaké dramatické vražedné scény, musím vás zklamat. Jistá míra násilí a napětí v knize samozřejmě je, ale tentokrát ustupuje víc do pozadí a větší důraz se tentokrát nachází na samotném příběhu a postavě Johna Hansena.


Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

    Půlnoční slunce je volným pokračováním Krve na sněhu. Jo Nesbo čtenáře opět přenese do sedmdesátých let minulého století... jen hlavní hrdina je jiný a spojnicí mezi oběma knihami je kromě časového období postava mafiánského bosse Rybáře, který nikdy nenechává své účty nevyřízené...
    Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.


Jo Nesbø Krev na sněhu II – vrah, který nevraždí a utíká

    Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást.
    Celá kniha má zhruba sto padesát pět stran, na Jo Nesboa tedy opět nezvykle málo. Jde spíš o pomalejší vyprávění, v rámci kterého má hlavní hrdina čas vracet se do minulosti a hledat kořeny svých činů. Má čas uvědomovat si, že by bylo pěkné vytvořit si novou budoucnost, v které by se z té staré neobjevovalo vůbec nic.
    Ulf to dobre vie. Vie, že po ňom idú Rybárovi ľudia. A v malej dedine, kde má vplyv prísne laestadiánske hnutie, je ako cudzinec veľmi nápadný. Takže to nebude mať vôbec ľahké. Bez zbrane, bez toho, aby niekoho poznal, unavený po dlhej ceste. Loviť nebude on, ako tvrdí miestnym. Lovený bude on.


Krev na sněhu (Krev na sněhu #1)

    Letošní podzim se opět nese ve znamení knih Joa Nesbøho. Po úspěšném Synovi, který je jasným důkazem, proč tento autor patří ve svém žánru mezi naprostou špičku, přichází nyní nakladatelství Kniha Zlín s pokračováním volně navazujícího diptychu Krev na sněhu. V Půlnočním slunci se tak opět vydáváme do sedmdesátých let minulého století, ve kterém na čtenáře čeká výlet do drsného prostředí překupníků drog a mafie.
    Jak je kniha napsaná? Je opravdu vtipná. Nedají se nevzpomenout Lovci hlav, krátký, uvolněný a velmi vtipný příběh. I v těch nejostřejších momentech dokáže Nesbø čtenáře naplno rozesmát. Taková scéna, ve které souloží hlavní hrdina s ženou volnějších mravů a šamankou Anitou, to se v kriminálních románech nevidí. Nebo bitka s vesnickými chlapíky, to je rána za ranou, ale ve výsledku gag za gagem. Nadhled, s jakým autor dokáže situace hodnotit, je obdivuhodný. Mnohotvárnost, úvahy o víře, a následně prostý popis napínavých situací.
    Na dalekém severu Norska, ve Finmarce, se nachází zapadlá vesnička, do které právě dorazil cizinec. Říká si Ulf a tvrdí, že přijel z Osla na lov bělokurů. Jenže malému Knutovi – a dost možná i jeho čerstvě ovdovělé matce Lee a vůbec všem ostatním – je jasné, že tady něco nehraje. Vždyť ten Ulf ani nemá pořádnou pušku. A přesto na mrazivém severu právě začala lovecká sezona – která se ovšem ani v nejmenším netýká bělokurů...


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0048:00:00