Jak na věc


půlnoční neckář akordy a texty

Krev na sněhu (Krev na sněhu #1)

    No zároveň mám pocit, ako by Nesbø trošku zmäkol. Nie že by tam nebola scénka, kedy čitateľ so slabším žalúdkom iba neveriacky krúti očami a zaprisahal sa, že sobie mäso zo svojho jedálnička vynechá. Ale táto kniha je… iná. A to je vlastne dobre.
    John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....


Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

    Takže se opět zadařilo, důmyslné a spletité situace vystřídal prostý příběh a Jo Nesbø dokázal, že jeho fantazie, spojená s vynikající formou a vydařeným obsahem, je téměř bezbřehá ve velkých i malých příbězích.
    Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.
    “Napísal to vôbec Jo Nesbø? Čítala som správnu knihu?” boli prvé myšlienky, ktoré ma napadli, keď Kindle nemilosrdne ukazoval 100 % a ja som dočítala druhý diel série Krev na sněhu. Už je len málo kníh, ktoré som od neho neprečítala a on ma stále dokáže prekvapiť.
    Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.


Půlnoční slunce ve stínu realismu

    Nejprve na jaře přišel trochu jiný Jo Nesbø. S krátkým příběhem a 5 důvody proč číst. Nastupující díl Krve na sněhu nese větší titulek Půlnoční slunce, aby bylo trochu znatelné, že obě vyprávění nemají spolu tolik společného. Spojitost se překrývá jen v mafiánské duši postavy Rybáře. Upíše se mu svou krví John Hansen, jenž svým chováním zamotá svůj budoucí osud. Zapříčinil chybu v prácičce pro Rybáře a vysloužil si trest likvidace jeho osoby. Když jsem si celý příběh znovu odvyprávěl před psaním tohoto článku, došlo mi, že Půlnoční slunce nemá téměř žádné překvapení nebo nesdělitelný závěr. Jakoby vše plynulo příliš rychle, přesto s mírným náznakem, že Nesbův styl je blízko.
    S předchozím dílem spojuje Půlnoční slunce pouze postava Rybáře, jinak se příběhy prakticky v ničem neprolínají. Jo Nesbø opět překvapil. Slunné vzpomínky na léto střídají chladnou zimní realitu. Krátký lyrický milostný příběh zasazený do divoké krajiny norského venkova s trpkou příchutí blízké smrti jednoduše chytil a nepustil.
    Zápletka je tedy jasná – hrdina na útěku před bývalými kolegy. Podle žánrového schématu je jasná i nádherná žena v ohrožení, na kterou hrdina na útěku narazí. Vše ostatní už ale jede trochu jinými cestičkami, než by jeden čekal. A znovu je třeba připomenout, že v obou románech spojených motivem krve na sněhu je tím, co určuje vychýlení z očekávání, hlavní hrdina.


Půlnoční slunce (Krev na sněhu #2)

    Autor opouští osloskou policii a policii vůbec a vydává se na cestu s hrdinou příběhu, který si říká Ulf a utíká před Rybářem a jeho lidmi, kteří ho mají zabít, protože svého šéfa lstivě podfouknul. Ví, že nemá šanci, protože Rybář vždycky najde to, co hledá. Útočiště objeví na dalekém severu mezi laestadiány, kteří jsou ve své víře velmi asketičtí a ovlivněni šamanismem. Tady potká Leu, která je kostelnicí a zároveň zvoní na kostelní zvony (zvonění hraje v příběhu důležitou roli), jejího desetiletého syna Knuta, nedostudovaného teologa Mattise a šamanku Anitu. Všechno to jsou postavičky velmi osobité a pro Ulfa velmi přínosné. Ten čeká v lovecké chatě u vesnice na své vrahy, bilancuje, pije a poznává své okolí přírodní i lidské. Pro zabíjení nemá vlohy, zbraň sice nosí, ale jakmile ji má použít, je v koncích. Naprosto se liší od chladnokrevného omezeného zabijáka Olava Johansena v Krvi na sněhu I. Ulf má rád alkohol. Pro pijáky všeho druhu má prostě Nesbø slabost. Dovede bravurně vylí
    Začítať sa do kníh Joa Nesbøho nie je žiaden problém. Autor je majstrom slov bez ohľadu na to, koľko strán jeho knihy majú, kto je hlavnou postavou alebo či sú určené deťom alebo dospelým. Takisto i Půlnoční slunce je radosť čítať. Občas mám pocit, že jeho knihy sú napísané precízne. Každá veta má svoj dôvod a i najmenší detail sa oplatí si zapamätať.
    "Mlčky přikývla."To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce.""Láska netrvá věčně.""To nemůžete vědět."
    Katedrála je hlavním chrámem v sídle biskupa a je v ní umístěn biskupský trůn. Chrám byl vystavěn v letech 1883 až 1889 a je po velehradské bazilice druhým největším kostelem na Moravě. Vnitřní prostor může pojmout až čtyři tisíce věřících. V letech 1981–1983 prošel chrám generální opravou a od roku 1996 je katedrálou nově ustaveného ostravsko-opavského biskupství. O dva roky později v ní byly instalovány nové neobarokní varhany z dílny krnovského varhanáře Václava Smolky.


Vánoční promluva kardinála Dominika Duky

    Přímý přenos půlnoční mše se letos koná z katedrály Božského Spasitele v Ostravě. Hlavním celebrantem bude biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz, koncelebrovat bude farář Jan Plaček.
    Ulf to dobre vie. Vie, že po ňom idú Rybárovi ľudia. A v malej dedine, kde má vplyv prísne laestadiánske hnutie, je ako cudzinec veľmi nápadný. Takže to nebude mať vôbec ľahké. Bez zbrane, bez toho, aby niekoho poznal, unavený po dlhej ceste. Loviť nebude on, ako tvrdí miestnym. Lovený bude on.
    Na dalekém severu Norska, ve Finmarce, se nachází zapadlá vesnička, do které právě dorazil cizinec. Říká si Ulf a tvrdí, že přijel z Osla na lov bělokurů. Jenže malému Knutovi – a dost možná i jeho čerstvě ovdovělé matce Lee a vůbec všem ostatním – je jasné, že tady něco nehraje. Vždyť ten Ulf ani nemá pořádnou pušku. A přesto na mrazivém severu právě začala lovecká sezona – která se ovšem ani v nejmenším netýká bělokurů...
    První část diptychu Krev na sněhu od krále severské krimi. Olav je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, ztrácí hlavu. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják.


Jo Nesbø Krev na sněhu II – vrah, který nevraždí a utíká

    Milí příznivci Vánočních svátků, pošlete nám 10 vánočních receptů a získejte krásný dárek v podobě moderního tyčového mixéru Sencor..... Pro více informací, podmínky spolupráce, klikněte zde.
    Viete, kde je Finnmarka? Totálny sever Európy. Ak hľadáte pokoj a samotu, dokonalé miesto. Zdalo by sa, že aj na úkryt je to dokonalé miesto. Lenže Rybár sa nevzdá, svojich ľudí si nájde kdekoľvek. Najmä keď mu zdrhli s jeho drogami a jeho peniazmi. A naviac nesplnili jeho príkaz. To sa proste v tejto brandži nerobí.
    Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)


Dotaz k produktu Půlnoční slunce

    Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást.
    Jo Nesbø se netají tím, že pečlivě pročítal zdroje, než se pustil do psaní knihy, opomíjený kraj sám navštívil a nasál tak jeho atmosféru. Můžete tak knihu vzít i jako pozvánku na dálný sever, i když od sedmdesátých let se i tam jistě mnohé změnilo.
    Jako místo úkrytu si vybere oblast Finnmarky, nejsevernější možné místo, které lidé z jihu nenavštěvují skoro nikdy. Místním se představí jako Ulf, lovec bělokurů. Lovec, který nemá ani vlastní zbraň a o bělokurech toho ví asi tolik, co místní obyvatelé o nočním životě v Oslu.
    Posledních pět stran jsem přečetla v takovém tempu, že by i Josef Váňa koukal. Už už to s naší sympatickou trojicí hlavních hrdinů vypadá dobře, ale to by nebyl Nesbo, aby vám poslední stránkou, odstavcem, větou nevzal vítr z plachet. Ulf, Lea a Knut míří k autu vstříc novému začátku. To nemůže dopadnout dobře, anebo ano?


Vánoční bohoslužba Českobratrské církve evangelické

    Čas si můžete zkrátit jiným Nesboho počinem - v kinech zrovna probíhá česká premiéra rodinného filmu Doktor Proktor a prdící prášek, který vznikl na motivy stejnojmenné knihy pro děti.
    Stejně jako první Krev na sněhu, je i kniha Půlnoční slunce zcela odlišná od příběhů, na které jsme byli od Jo Nesboa zvyklí v sérii s Harry Holem a naposledy v knize Syn. Přesto je to stále Jo Nesbo – skvělý vypravěč, který ale vytváří typy a schémata, u kterých čtenář často ví, co může očekávat. Přesto  - nebo právě proto – se čte snadno, s lehkostí... ale konce – a vůbec vývoj postav jako takových - už dávno nejsou tak překvapivé jak bývaly u prvních případů Harryho Holea. To je trochu škoda. Naopak mi vůbec nevadí, že Nesbo polevil v co možná nejrealističtějších popisech těch nejzvrácenějších zločinů.
    Po posledních dvou Holeovkách, u kterých mi přišlo, že Nesbø už ztrácí dech a styl, jakým byly napsány, mi trochu kazil zážitek ze čtení, byl pro mě první díl Krve na sněhu příjemným překvapením. A ačkoliv byl přijat čtenáři rozpačitě, mně osobně se líbil. Proto jsem se těšil i na druhý díl, nesoucí název Půlnoční slunce.


Půlnoční mše v přímém přenosu i koncerty, takový bude Štědrý den v Ostravě

    Jo Nesbø se v románu Půlnoční slunce opět vrací do Norska sedmdesátých let minulého století a opět vzdává hold klasikům drsné školy – nebo aspoň její špinavější odnože, kde už dávno nejde o čistého detektiva ve zkaženém světě, ale o lidi chycené v pasti vlastních – a co hůř, cizích – rozhodnutí. Po čím dál překombinovanějších dobrodružstvích (slovo případy už se ani nezdá vhodné) Harryho Holea podobný přístup Nesbømu vyloženě prospěl.
    Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.


Nemesis (paperback) (Harry Hole #4)

    Mág detektivních příběhů Jo Nesbø je tady znovu s netypicky skromným příběhem Půlnoční slunce – Krev na sněhu II, který navazuje jen okrajově na Krev na sněhu I. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Hlavní hrdina přichází z drogového podsvětí v Oslu sedmdesátých let, prostředí známe už z prvního dílu. Hipíci drogují, vrchní šéf Rybář zabíjí bez milosti každého, kdo ho při prodeji drog podrazí, obchod s drogami vzkvétá. Milovníci autorových spletitých detektivních ság, kde se postavy setkávají a opouštějí, děje se komplikovaně rozvíjejí, policisté často zkorumpovaní řeší vraždy a svoje osobní úlety, si na své tentokrát asi moc nepřijdou. Tady je příběh jednoduchý, hlavní postavy děje pouze tři, místo konání jedno a to ještě v zapadlé vesnici Kåsundu na dalekém severu Norska.
    Tato "jednohubečka" měla zkrátka vše, co mám na knížkách od Jo Nesba ráda. Napětí, strohost i dávku něžného citu. Sice jsem měla pocit, jako by Nesbø na stará kolena lehce "vyměkl", ale popravdě se mi tato jeho nová poloha líbí. Už se těším, čím mě tento skvělý spisovatel překvapí příště.
    Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
    5. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná…


Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

    Je pravda, že první díl Krve na sněhu přijali čtenáři poněkud rozpačitě. Ostatně, co se týče rozsahu, se tato kniha rozhodně nemohla s předchozí Nesbøho tvorbou nijak rovnat. Bude tedy zajímavé sledovat, jak si pokračování u čtenářů povede, jelikož rozsah a téma této knihy je opravdu podobné jako u předchozího dílu.
    Celá kniha má zhruba sto padesát pět stran, na Jo Nesboa tedy opět nezvykle málo. Jde spíš o pomalejší vyprávění, v rámci kterého má hlavní hrdina čas vracet se do minulosti a hledat kořeny svých činů. Má čas uvědomovat si, že by bylo pěkné vytvořit si novou budoucnost, v které by se z té staré neobjevovalo vůbec nic.
    Zde přitom dochází k určitému kroku zpátky oproti minulé knize. Nesbøtotiž při vší úctě není žádný regionální spisovatel, který by měl hluboký vhled do duše Sámů a dalších obyvatel dálného severu. Jeho regionem je prostě a jednoduše Oslo – a je vcelku jedno, zda současné, nebo to ze sedmdesátých let. Jakkoliv byla proto první Krev na sněhu krátká, byla hutná – každý obraz a slovo přesně pasovaly a vytvářely dojem, že mají význam, že jsou v nejlepším slova smyslu reálné a celý svět díky nim doslova hmatatelný.


Odkaz na články Půlnoční slunce

    Počet knih Joa Nesboho, které zatím nebyly přeloženy do češtiny se nemilosrdně snižuje. Nezbývá než doufat a těšit se, s čím (nejen u nás) nejoblíbenější severský spisovatel vyrukuje příště.
    Je víceméně jasné, že Půlnoční slunce u čtenářů určitě nedosáhne na hodnocení jako například nedávno vydaný Syn – to autor asi neměl ani v úmyslu. Na druhou stranu se však jedná o příjemnou oddechovku, která rozhodně nikoho neurazí a dokáže zpříjemnit sychravé odpoledne.
    Stejně jako v předchozím případě, i v Půlnočním slunci se čtenáři mohou těšit na hutný příběh, ve kterém nemalou úlohu sehrává láska, stejně tak jako pohledy do minulosti, které vysvětlují hrdinovo jednání. Díky tomu zde získáváme další spojnici mezi oběma knihami, jelikož podobně autor pojal i Krev na sněhu.
    Ulf totiž nejenže není chladnokrevný nájemný zabiják, on má problém zabít i v sebeobraně. Což mu proti profíkovi, který je mu na stopě, moc šancí nedává. Jeho femme fatale pak patří ke svérázné náboženské sektě, která má v kraji velké slovo. A samozřejmě i onen kraj je fascinující sám o sobě.


Jo Nesbo jako ikona moderní krimi

    Co jedničku a dvojku Krve na sněhu kromě podobného přebalu obou knih spojuje? Děj odehrávající se v Norském království v 70. letech minulého století, boss osloského podsvětí, co si nechává říkat Rybář (kromě drog, štětek a vražd se opravdu věnuje vedení vlastní rybárny) a dva chlápci, kteří se bohužel pro ně, tak nějak náhodou přimotali k Rybářově partě. Knihy se dají číst jako samostatné povídky, takže pokud máte v rukou jako první Půlnoční slunce, nemusíte se bát, že budete o něco ošizeni. Naopak. Knihu doslova smlsnete za jednu volnou sobotu. Prostě se od ní neodtrhnete, dokud neotočíte poslední stránku.
    Letošní podzim se opět nese ve znamení knih Joa Nesbøho. Po úspěšném Synovi, který je jasným důkazem, proč tento autor patří ve svém žánru mezi naprostou špičku, přichází nyní nakladatelství Kniha Zlín s pokračováním volně navazujícího diptychu Krev na sněhu. V Půlnočním slunci se tak opět vydáváme do sedmdesátých let minulého století, ve kterém na čtenáře čeká výlet do drsného prostředí překupníků drog a mafie.
    Ulf Hansen rozhodně nemá snadný život. I on potřeboval velmi rychle získat nějaké peníze a protože mu šlo do slova a do písmene o život, neváhal se v této věci obrátit na bankéře, u kterého není problém potřebný obnos za nějakou tu protislužbu získat. Tím bankéřem není nikdo jiný než Rybář – drogový boss, s níž měl co do činění i Olav z prvního dílu.


JO NESBO - PŮLNOČNÍ SLUNCE - RECENZE

    Pro čtenáře se přitom nejedná o žádný problém. Je to čisté konstatování, v čem je Nesbø silný – a že rozhodně nepíše norskou verzi Posledního Laponce. Je tedy třeba vědět, co od knihy chceme. Půlnoční slunce je prostě rychle odsýpající příběh, který těží z šikovné hry s žánrovým schématem a z vnitřního konfliktu hlavní postavy „zabít a zachránit“ se vs. „nezabít a umřít“. A odehrává se v pohádkově krásných a volných kulisách Finmarky.
    1. Jedu domů po trati, jedu přes kopce. Za okny padá, padá sníh, budou vánoce. 2. Chmury, trable, starosti nechal jsem ve městě.Už slyším lidi na půlnoční, zpívat v kostele. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. 3. Ježíš na křízi ztrápený, občas se usměje. Na ty co v zázrak uvěří, na ty co zpívají. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. Ref.: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. 4. Stojím v prázdném kostele, hvězdy nademnou. Z kříže zbyl jenom stín, ale přesto slyším. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja.Ref.: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát, bát. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja. Halleluja, hallelu-u-u-u-ja, halleluja
    Za připomenutí stojí dialogy. Především dialogy Ulfa s chlapcem Knutem. Připomínají mistra krátkých dialogů Ernesta Hemingwaye (Povídky). Tentokrát se rozhořela také love story a proč ne, celé to do sebe pěkně zapadá.


Recenze knihy Krev na sněhu II - Půlnoční slunce

    Ulf je podobně jako nájemný zabiják Olav obětí skutečnosti, že není tak krutým parchantem, jak si jeho okolí myslí. Vlastně na rozdíl od Olava, který se coby zabiják cítil užitečný, není parchant vůbec. Prostě potřeboval peníze na léčbu dcerky. A když si Rybář, šéf osloského drogového podsvětí, špatně vyložil okolnosti úmrtí jednoho pochybného dealera, tak Ulf raději mlčel. Získal tím pověst nekompromisního zabijáka a stálý příjem. Jenže na léčbu to pořád nestačilo. A tak Rybáře podrazil. A Rybář na to přišel...
    John Hansen alias Ulf rozhodně nemá snadný život. Jako spousta dalších, potřeboval hodně rychle nemalý obnos peněz a protože šlo doslova o život, neváhal se upsat ďáblu – tedy v tomto případě drogovému bossovi Rybářovi. Jelikož je však ve své podstatě velký dobrák, nevyhnutelně udělá chybu, kterou však Rybář nenechá bez povšimnutí. John se tak záhy ocitá na mafiánově seznamu smrti. A tak mu nezbývá nic jiného, než uprchnout někam hodně daleko. Jako dobrý nápad se jeví zapadlá víska na severu Norska, kde jej snad Rybářovi muži nenajdou. Hansen však moc dobře ví, že nic nebude tak jednoduché…
    Půlnoční slunce je volným pokračováním Krve na sněhu. Jo Nesbo čtenáře opět přenese do sedmdesátých let minulého století... jen hlavní hrdina je jiný a spojnicí mezi oběma knihami je kromě časového období postava mafiánského bosse Rybáře, který nikdy nenechává své účty nevyřízené...


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00