Jak na věc


půlnoční neckář akordy a texty

Jo Nesbø Krev na sněhu II – vrah, který nevraždí a utíká

    Společně pak obě Krve na sněhu představují především důkaz, že se Nesbø skutečně nemusí obávat konce Harryho Holea – a s ním ani jeho čtenáři. Naopak, nové cesty, kterými se vydává, jsou nadmíru lákavé.
    Viete, kde je Finnmarka? Totálny sever Európy. Ak hľadáte pokoj a samotu, dokonalé miesto. Zdalo by sa, že aj na úkryt je to dokonalé miesto. Lenže Rybár sa nevzdá, svojich ľudí si nájde kdekoľvek. Najmä keď mu zdrhli s jeho drogami a jeho peniazmi. A naviac nesplnili jeho príkaz. To sa proste v tejto brandži nerobí.


Dotaz k produktu Půlnoční slunce

    Mág detektivních příběhů Jo Nesbø je tady znovu s netypicky skromným příběhem Půlnoční slunce – Krev na sněhu II, který navazuje jen okrajově na Krev na sněhu I. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Hlavní hrdina přichází z drogového podsvětí v Oslu sedmdesátých let, prostředí známe už z prvního dílu. Hipíci drogují, vrchní šéf Rybář zabíjí bez milosti každého, kdo ho při prodeji drog podrazí, obchod s drogami vzkvétá. Milovníci autorových spletitých detektivních ság, kde se postavy setkávají a opouštějí, děje se komplikovaně rozvíjejí, policisté často zkorumpovaní řeší vraždy a svoje osobní úlety, si na své tentokrát asi moc nepřijdou. Tady je příběh jednoduchý, hlavní postavy děje pouze tři, místo konání jedno a to ještě v zapadlé vesnici Kåsundu na dalekém severu Norska.
    Mile překvapila i zvolená muzika. Monica Zetterlund, švédská jazzová zpěvačka, se svou něžnou písničkou Sakta vi gå genom stan (Pomalu procházíme městem), nebo Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista, rozhodně stojí za poslech.
    Tato "jednohubečka" měla zkrátka vše, co mám na knížkách od Jo Nesba ráda. Napětí, strohost i dávku něžného citu. Sice jsem měla pocit, jako by Nesbø na stará kolena lehce "vyměkl", ale popravdě se mi tato jeho nová poloha líbí. Už se těším, čím mě tento skvělý spisovatel překvapí příště.
    John Hanssen je nájemný vrah, který ještě před pár dny pracoval pro Rybáře. Ze seznamu spolupracovníků se dostal na seznam obětí proto, že se svým posláním zabijáka má tak trochu problém. I když ví, že utéct Rybářovi je téměř, ne-li zcela, nemožné, rozhodne se alespoň zkusit štěstí.


Přečetl jsem: Jo Nesbø – Půlnoční slunce

    Zápletka je tedy jasná – hrdina na útěku před bývalými kolegy. Podle žánrového schématu je jasná i nádherná žena v ohrožení, na kterou hrdina na útěku narazí. Vše ostatní už ale jede trochu jinými cestičkami, než by jeden čekal. A znovu je třeba připomenout, že v obou románech spojených motivem krve na sněhu je tím, co určuje vychýlení z očekávání, hlavní hrdina.
    Za připomenutí stojí dialogy. Především dialogy Ulfa s chlapcem Knutem. Připomínají mistra krátkých dialogů Ernesta Hemingwaye (Povídky). Tentokrát se rozhořela také love story a proč ne, celé to do sebe pěkně zapadá.
    Na dalekém severu Norska, ve Finmarce, se nachází zapadlá vesnička, do které právě dorazil cizinec. Říká si Ulf a tvrdí, že přijel z Osla na lov bělokurů. Jenže malému Knutovi – a dost možná i jeho čerstvě ovdovělé matce Lee a vůbec všem ostatním – je jasné, že tady něco nehraje. Vždyť ten Ulf ani nemá pořádnou pušku. A přesto na mrazivém severu právě začala lovecká sezona – která se ovšem ani v nejmenším netýká bělokurů...
    “Napísal to vôbec Jo Nesbø? Čítala som správnu knihu?” boli prvé myšlienky, ktoré ma napadli, keď Kindle nemilosrdne ukazoval 100 % a ja som dočítala druhý diel série Krev na sněhu. Už je len málo kníh, ktoré som od neho neprečítala a on ma stále dokáže prekvapiť.


Recenze knihy Krev na sněhu II - Půlnoční slunce

    Tempo pomalé, ako život v tých krajoch. Úžasné prostredie, ak milujete divoký sever Škandinávie, čudné náboženstvo, sem tam nejaká láska, úprimná i vynútená, problémy miestnych, ktorý nikdy neboli ďalej než vo vedľajšom meste. Do toho Ulf, profík, ktorý vie, že zomrie, ale stále má v sebe silu, aby proti tomu niečo spravil. Len musí nájsť tých správnych spojencov.
    Co jedničku a dvojku Krve na sněhu kromě podobného přebalu obou knih spojuje? Děj odehrávající se v Norském království v 70. letech minulého století, boss osloského podsvětí, co si nechává říkat Rybář (kromě drog, štětek a vražd se opravdu věnuje vedení vlastní rybárny) a dva chlápci, kteří se bohužel pro ně, tak nějak náhodou přimotali k Rybářově partě. Knihy se dají číst jako samostatné povídky, takže pokud máte v rukou jako první Půlnoční slunce, nemusíte se bát, že budete o něco ošizeni. Naopak. Knihu doslova smlsnete za jednu volnou sobotu. Prostě se od ní neodtrhnete, dokud neotočíte poslední stránku.


Půlnoční mše v přímém přenosu i koncerty, takový bude Štědrý den v Ostravě

    John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....
    Takže se opět zadařilo, důmyslné a spletité situace vystřídal prostý příběh a Jo Nesbø dokázal, že jeho fantazie, spojená s vynikající formou a vydařeným obsahem, je téměř bezbřehá ve velkých i malých příbězích.
    První část diptychu Krev na sněhu od krále severské krimi. Olav je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, ztrácí hlavu. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják.
    Letošní podzim se opět nese ve znamení knih Joa Nesbøho. Po úspěšném Synovi, který je jasným důkazem, proč tento autor patří ve svém žánru mezi naprostou špičku, přichází nyní nakladatelství Kniha Zlín s pokračováním volně navazujícího diptychu Krev na sněhu. V Půlnočním slunci se tak opět vydáváme do sedmdesátých let minulého století, ve kterém na čtenáře čeká výlet do drsného prostředí překupníků drog a mafie.


Vánoční bohoslužba Českobratrské církve evangelické

    Ten nás opět zavede do sedmdesátých let minulého století – na výlet do drsného prostředí Finnmarky, které se velmi rychle začne prolínat s neméně drsným prostředí drogové mafie. Spojujícím článkem obou knih není – jak by člověk u pokračování čekal – hlavní hrdina, ale postava mafiánského bosse Rybáře. V Půlnočním slunci se tedy nesetkáme s Olavem Johansenem z prvního dílu, o svůj příběh se s námi tentokrát podělí Ulf Hansen.
    Co se týče rozsahu, opět se jedná o spíše komorní hru o pár postavách než o nějaký rozsáhlejší román, jako byl například Syn, nebo knihy ze série s Harry Holem. Proto nemůžeme očekávat nějakou větší zápletku s bezpočtem zvratů a překvapení, i když to si zde autor pro své fanoušky také připravil.
    John Hansen alias Ulf rozhodně nemá snadný život. Jako spousta dalších, potřeboval hodně rychle nemalý obnos peněz a protože šlo doslova o život, neváhal se upsat ďáblu – tedy v tomto případě drogovému bossovi Rybářovi. Jelikož je však ve své podstatě velký dobrák, nevyhnutelně udělá chybu, kterou však Rybář nenechá bez povšimnutí. John se tak záhy ocitá na mafiánově seznamu smrti. A tak mu nezbývá nic jiného, než uprchnout někam hodně daleko. Jako dobrý nápad se jeví zapadlá víska na severu Norska, kde jej snad Rybářovi muži nenajdou. Hansen však moc dobře ví, že nic nebude tak jednoduché…


Půlnoční slunce ve stínu realismu

    Pokud však patříte mezi čtenáře, kterým se první díl líbil, již v samém počátku na vás čeká malé zklamání. Tentokrát se totiž znovu nesetkáme s hrdinou první knihy Olavem Johansenem, ale čeká na nás hrdina zbrusu nový. Konkrétně John Hansen, který na stránkách této knihy prožívá svůj vlastní tragický příběh. Jediným spojovacím článkem mezi oběma díly tak je kromě doby, ve které se knihy odehrávají, postava mafiánského bosse Rybáře, jenž rozhodně žádnou zradu neodpouští.
    "Mlčky přikývla."To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce.""Láska netrvá věčně.""To nemůžete vědět."
    Ulf je podobně jako nájemný zabiják Olav obětí skutečnosti, že není tak krutým parchantem, jak si jeho okolí myslí. Vlastně na rozdíl od Olava, který se coby zabiják cítil užitečný, není parchant vůbec. Prostě potřeboval peníze na léčbu dcerky. A když si Rybář, šéf osloského drogového podsvětí, špatně vyložil okolnosti úmrtí jednoho pochybného dealera, tak Ulf raději mlčel. Získal tím pověst nekompromisního zabijáka a stálý příjem. Jenže na léčbu to pořád nestačilo. A tak Rybáře podrazil. A Rybář na to přišel...


Jo Nesbo jako ikona moderní krimi

    Jeho vypravěče Jona, který si za polárním kruhem říká Ulf, si prostě oblíbíte a budete mu držet palce, aby s ním jeho autor zase „nezametl“, jak mívá ve zvyku. Jeho příběh je oproti Holeovým eskapádám uvěřitelný, i proto se s ním čtenář rychle sžije. Navíc se dostane do kraje, kde asi nikdy nebyl, a má možnost nahlédnout do života tamějších obyvatel.
    Ulf Hansen rozhodně nemá snadný život. I on potřeboval velmi rychle získat nějaké peníze a protože mu šlo do slova a do písmene o život, neváhal se v této věci obrátit na bankéře, u kterého není problém potřebný obnos za nějakou tu protislužbu získat. Tím bankéřem není nikdo jiný než Rybář – drogový boss, s níž měl co do činění i Olav z prvního dílu.
    Druhý díl minisérie Krev na sněhu norského autora Joa Nesbøho (*1960) s českým názvem Půlnoční slunce vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Opět jde o nezvykle útlou knihu jako u prvního dílu a opět v něm nepotkáte svérázného policistu Harry Holea.
    4. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Začal podzim. V jedné bankovní pobočce v centru Osla dostává vedoucí pětadvacet vteřin na to, aby otevřel bankomat, vybral z něj peníze a…


Krev na sněhu (Krev na sněhu #1)

    Jo Nesbø se netají tím, že pečlivě pročítal zdroje, než se pustil do psaní knihy, opomíjený kraj sám navštívil a nasál tak jeho atmosféru. Můžete tak knihu vzít i jako pozvánku na dálný sever, i když od sedmdesátých let se i tam jistě mnohé změnilo.
    Půlnoční slunce nie je pokračovaním krimi novely Krev na sněhu. Dokonca má asi o 50 strán viac. Ale opäť je zápletka v hlavnej postave, ktorá dostala od svojho šéfa úlohu, avšak splnila ju po svojom… a teraz je na úteku. Povedomé vám pravdepodobne budú aj mená Hoffmann a Rybář. Tým celá podobnosť končí.
    Hansenovi se podařilo uniknout před pronásledováním mafie. Schovat se v kostele, následně v horách u půvabné dcery kazatele Lei. Svobodný život a naděje beze smrti rozehraje vztah mezi hrdinou dnešního příběhu a jeho zachránkyní. Lei manžel se z mořské výpravy na lovu nevracel, až ho místní prohlásili za mrtvého. To je šance, jak začít s Hansenem nový život. Do doby než mu opět začne být v patách mafie z prvních stran knihy.
    Přímý přenos půlnoční mše se letos koná z katedrály Božského Spasitele v Ostravě. Hlavním celebrantem bude biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz, koncelebrovat bude farář Jan Plaček.


Odkaz na články Půlnoční slunce

    Ani v druhé části Krve na sněhu nenajde čtenář nic z tradičního Nesbøho a oproti názvu ani nepoteče moc krve. Autor se totiž soustředí spíše na rozvíjení love story, kterou by člověk v kraji, kde sobi dávají dobrou noc, nehledal. Víří otázky víry v Boha, zkoumá motivy lidského konání a nesení následků svých činů. Hlavně mi ale přišlo, že Jo Nesbø věří v člověka, v to, že i ten nejztracenější může mít ušlechtilou duši a záleží jen na okolnostech, bude-li se moci projevit.


Vánoční promluva kardinála Dominika Duky

    Autor opouští osloskou policii a policii vůbec a vydává se na cestu s hrdinou příběhu, který si říká Ulf a utíká před Rybářem a jeho lidmi, kteří ho mají zabít, protože svého šéfa lstivě podfouknul. Ví, že nemá šanci, protože Rybář vždycky najde to, co hledá. Útočiště objeví na dalekém severu mezi laestadiány, kteří jsou ve své víře velmi asketičtí a ovlivněni šamanismem. Tady potká Leu, která je kostelnicí a zároveň zvoní na kostelní zvony (zvonění hraje v příběhu důležitou roli), jejího desetiletého syna Knuta, nedostudovaného teologa Mattise a šamanku Anitu. Všechno to jsou postavičky velmi osobité a pro Ulfa velmi přínosné. Ten čeká v lovecké chatě u vesnice na své vrahy, bilancuje, pije a poznává své okolí přírodní i lidské. Pro zabíjení nemá vlohy, zbraň sice nosí, ale jakmile ji má použít, je v koncích. Naprosto se liší od chladnokrevného omezeného zabijáka Olava Johansena v Krvi na sněhu I. Ulf má rád alkohol. Pro pijáky všeho druhu má prostě Nesbø slabost. Dovede bravurně vylí
    Musím říct, že mě kniha opět mile překvapila. Ne tak svojí čtivostí – tu jsem očekávala –, ale hloubkou myšlenek, které na malé ploše nechává zaznít. Čtenář může přemýšlet nejen o tom, kde a jaká je vlastně hranice dobra a zla, ale například i o Boží existenci.
    Stejně jako v předchozím případě, i v Půlnočním slunci se čtenáři mohou těšit na hutný příběh, ve kterém nemalou úlohu sehrává láska, stejně tak jako pohledy do minulosti, které vysvětlují hrdinovo jednání. Díky tomu zde získáváme další spojnici mezi oběma knihami, jelikož podobně autor pojal i Krev na sněhu.


JO NESBO - PŮLNOČNÍ SLUNCE - RECENZE

    Jon Hansen alias Ulf byl dealer s hašišem a skvělý vymahač dluhů. Ulf měl především dobré srdce a všechno to dělal, aby dokázal našetřit na nákladnou lečbu své malé těžce nemocné dcerky. Měl jedinou chybu. Jednou přišlo opravdu do tuhého a on nedokázal oddělat toho, koho měl. Zachránil mu život. Kdo ale teď zachrání Ulfa? Mladík pocházející z Osla se vydává na cestu přes celé Norsko (v zádech s bandou zabijáků největšího místního mafiána), aby našel spásu v nejsevernějším cípu země fjordů.
    Jako cíl své cesty si Jon vybral Finnmarccu, nejsevernější oblast Norska. Mezi zdejšími lidmi nalézá to, po čem celý čas toužil – lásku a porozumění a hlavně sám sebe. Dostává šanci na nový začátek, pokud ovšem nepřijde o život!
    Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kåsund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást.


Nemesis (paperback) (Harry Hole #4)

    Počet knih Joa Nesboho, které zatím nebyly přeloženy do češtiny se nemilosrdně snižuje. Nezbývá než doufat a těšit se, s čím (nejen u nás) nejoblíbenější severský spisovatel vyrukuje příště.
    Ulf to dobre vie. Vie, že po ňom idú Rybárovi ľudia. A v malej dedine, kde má vplyv prísne laestadiánske hnutie, je ako cudzinec veľmi nápadný. Takže to nebude mať vôbec ľahké. Bez zbrane, bez toho, aby niekoho poznal, unavený po dlhej ceste. Loviť nebude on, ako tvrdí miestnym. Lovený bude on.
    Milí příznivci Vánočních svátků, pošlete nám 10 vánočních receptů a získejte krásný dárek v podobě moderního tyčového mixéru Sencor..... Pro více informací, podmínky spolupráce, klikněte zde.
    Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.
    3. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Píše se rok 1944. V zákopech u Leningradu na východní frontě bojuje jednotka norských vojáků v německých uniformách za věc, v niž…


Recenze: Nesbø se vrací k hrdinům, kteří krvácí na sněhu. Bez Harryho Holea mu to svědčí

    Jak je kniha napsaná? Je opravdu vtipná. Nedají se nevzpomenout Lovci hlav, krátký, uvolněný a velmi vtipný příběh. I v těch nejostřejších momentech dokáže Nesbø čtenáře naplno rozesmát. Taková scéna, ve které souloží hlavní hrdina s ženou volnějších mravů a šamankou Anitou, to se v kriminálních románech nevidí. Nebo bitka s vesnickými chlapíky, to je rána za ranou, ale ve výsledku gag za gagem. Nadhled, s jakým autor dokáže situace hodnotit, je obdivuhodný. Mnohotvárnost, úvahy o víře, a následně prostý popis napínavých situací.
    Posledních pět stran jsem přečetla v takovém tempu, že by i Josef Váňa koukal. Už už to s naší sympatickou trojicí hlavních hrdinů vypadá dobře, ale to by nebyl Nesbo, aby vám poslední stránkou, odstavcem, větou nevzal vítr z plachet. Ulf, Lea a Knut míří k autu vstříc novému začátku. To nemůže dopadnout dobře, anebo ano?
    Nechci utéci, tentokrát ne. Protože já to v sobě mám, jenom jsem nedostal šanci to zkusit. Vytvořit domov. Ale teď, když o tom uvažuju, se mi to líbí. Líbí se mi pomyšlení na bezpečí a předvídatelnost. Ano, jednotvárnost a monotónnost. Tyhle věci jsem vždycky hledal, jen jsem je nenašel. Prozatím. (str. 168–169)
    Půlnoční slunce přináší hutný příběh, zasazený do nádherné a divoké přírody severu Skandinávie. Příběh, v němž nechybí láska, zrada či pohledy do minulosti, které nám postupně objasňují Ulfovo jednání a dokreslují tak celý příběh. Půlnoční slunce zkrátka má vše, co se mi na novém stylu Joa Nesbøho líbí. A už teď se těším, co si pro mě připraví pro příště.


Půlnoční slunce (Krev na sněhu #2)

    Před vlastní popravou utekl až za polární kruh. V oblasti, kde znají polární den a polární noc, se chce v zapadlé vísce ukrýt, přestože tuší, že je to marné. Na světě totiž není místo, kde by jej nenašli.
    Krev na sněhu od krále severských detektivek Jo Nesba mě naprosto odrovnala a tak jsem si nemohla nechat ujít její pokračování s názvem Půlnoční slunce.
    Po posledních dvou Holeovkách, u kterých mi přišlo, že Nesbø už ztrácí dech a styl, jakým byly napsány, mi trochu kazil zážitek ze čtení, byl pro mě první díl Krve na sněhu příjemným překvapením. A ačkoliv byl přijat čtenáři rozpačitě, mně osobně se líbil. Proto jsem se těšil i na druhý díl, nesoucí název Půlnoční slunce.
    Celá kniha má zhruba sto padesát pět stran, na Jo Nesboa tedy opět nezvykle málo. Jde spíš o pomalejší vyprávění, v rámci kterého má hlavní hrdina čas vracet se do minulosti a hledat kořeny svých činů. Má čas uvědomovat si, že by bylo pěkné vytvořit si novou budoucnost, v které by se z té staré neobjevovalo vůbec nic.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00